Moje nejstarší vzpomínka
Aspoň si myslím, že je to moje nejstarší vzpomínka a je mi skoro líto, že si své rané dětství moc nepamatuji. Jsou to jen zábesky mysli a to je vše. Jediné co člověk z toho období má, jsou fotografie a někdo má i videa a zvukové záznamy, ale ten pocit vědomí, jak jsme se dívali na svět, ten si můžeme jen zdát. Takže k té vzpomínce. Kolik mi tak mohlo být? Snad tři roky? S o málo staršími kamarády, jsem na dvorku vařil kašičku jako kočka s pejskem od Čapka. A co v tom dobrém jídle bylo, můžete si snadno domyslet. Hlavně písek, trochu blátíčka, něco plevele a kytiček, prostě všechno co ten dvorek dal. Na tom celém by asi nebylo nic pozoruhodného, takhle kuchtí snad každé dítě a to by si ani člověk dnes už nepamatoval, ale podstatné byl ten závěr, když byla kašička hotová. Nacpali mi tu kašičku násilím do pusy a já tak řval, že maminka vyběhla na balkon s obavami co se mi asi stalo a pak tedy zasáhla. Ale musím jen dodsat, že ta vzpomínka je ve mně stále tak silná, že ještě dnes ten písek
