I v pěti jsem měl rád svatby...
... ale ještě víc pohřby. Byl jsem tak trochu morbidní dítě. Když zemřela po automobilové nehodě moje milovaná sestřenice, bylo jí necelých osmnáct a ráda si se mnou hrála na písku, byl jsem snad poprvé na pohřbu. Nesli bílou rakev v které ležela bez bot a snad nikdy nezapomenu na její bledou tvář. Odnesl jsem si toho dne odtud přímo mánii nejen na pohřby, ale i na bílou barvu a když jsem trochu povyrostl, musel jsem na každém pohřbu nějakého díte být. Ta bílá barve se vleče celým mým životem... mám bílý nábytek, nejraději v létě chodím v bílém a poznáte mne i podle bílých sportovních bot... jiné nemohu na nohu prostě vzít. Vidím, že jsem se moc rozpovídal a vy čekáte na svatbu... takže tady jednu opět máte. Tuhle svatbu jsem zahlédl ve Vojanových sadech, když jsem se tam procházel s Miluškou, tou výtvarnicí. Tak jsem nelenil a vzal hned foťák. Miluška měla pro moje focení i pochopení a počkala. Miluška byla komunikativní. Znali jsme se jen pár minut a dovolila mi abych ji objal pase,