Když člověk nepromluví...
... tak toho někdy i lituje. Já vlastně ani nemám čeho litovat, jak se v závěru přesvědčíte. Je to trochu téma naruby, ale přimělo mne k tomu, abych se rozpomenul, co se mi včera večer stalo, když jsem se vracel od Marušky. Vlastně nic zvláštního. Jel jsem metrem a na smíchovském nádraží jsem přesedl do autobusu 169. Autobus jsem dobíhal a jediné volné místo bylo naproti jedné ženě kolem čtyřiceti let. A co udělá chlap jako já když má proti sobě ženu... prohlídne si ji. Seděla jako sfinga, hleděla upřeně do před sebe skrze mne do neznáma a připadala mi, že je na celý svět tak nějak nasraná. Stažené rty, oči přivřené, kolena těsně k sobě (kostkovanou sukni těsně nad kolena), zahleděná do sebe."Byla bys docela hezká ženská," říkal jsem si, "jen kdyby ses trochu usmála, nebo aspoň tak nějak pozivně naladila." Ale nic mi stejně nebránilo, takový už jsem já, abych si ji víc neprohlížel dál. Šedá bundička, na klině kabelku a taška s nějakým malým nákupem. A na prstech žád