Moje vnitřní hlasy mne ponoukaly abych sedl na kolo...
... a vydal se do přírody když bylo tak hezky. Přírodu mám vlastně za rohem, kdyby tam nějaký roh byl. Můj dům je na samém konci města a pak už je jen ta příroda. Do lesa, do toho "mého" jsem nemohl, protože pro samé nebezpečí že by na mne padl po té bouři ještě nějaký ten vratký strom, je tam striktní zákaz. Přesto jsem se tam před pár dny taky šel podíval, ale je to tam skutečně jako v pralese... člověk tam přes ty padlé stromy ani neproleze. Takže zbývalo si vyjet na kole na pole a na luka. I když se někdy černalo a vypadalo to na bouřku, napadla ani kapka... ... a byla to pro mne krásná relaxace. Hlavně ten bílej koníček proti té černé obloze krásně svítil. Ovečky byly taky roztomilé. Na ty mám vůbec slabost od doby, kdy jsem si o nich přečetl jednu báseň od Jefferse. Pásly se v pohodě a jen ta vlevo mne nakonec zmerčila. Byla to krásná výjižďka. .