S bratrem, který byl starší o plných devět let, jsem odmala hrál šachy, ale musím přiznat, že s velkou nechutí. Jestli si bratr léčil komplexy s malým klukem, jakým jsem byl, nevím, ale co vím jistě, nikdy mne nenechal vyhrát. Tenkrát to byl pro mne boj o život a o smrt a pokaždé s tragickou porážkou a pláčem. Nabyl jsem už tenkrát dojmu, že se mi za něco mstí, nevěděl jsem sice za co, ale bylo to tak, protože mě pod nejrůznějšími sliby a výhrůžkami, do každé další hry, ať je mu teď země lehká, tvrdě a bez milosti nutil. Možná, že na vině byly právě tyto nesmlouvavé hry, že jsem už šachy nikdy v životě nehrál a s bratrem jsem si dobře nerozuměl. Teprve když umřel, zjistil jsem, jak mne musel zarytě nenávidět. Ve své závěti, která se našla a kterou matka hned zničila, striktně zakazoval, abych cokoli z jeho bytu zdědil. Po letech se přiznala, že nechtěla, abych si na něj uchoval špatné vzpomínky, "byli jste přece bratři." řekla. Jednala jako vždy, jak cítila a tak to bylo z je...