Kreperat

Pokud se pamatuji, v pěti jsem byl docela plaché bezradné dítě a jedinou radostí pro mne bylo to, že mi dal každej pokoj a nemusel jsem se účastnit nějakých společných aktivit. Rád jsem kreslil a maloval a kdybych už dovedl psát, jistě bych i psal. Tu plachost jsem sice během života ztratil, ale ta bezradnost mi zůstala. Pokud jsem se k něčemu rozhodl, nikdy jsem to nedokončil (samozřejmě i dokončil, ale ne ze své vůle), ale každopádně jsem nikdy nebyl přesvědčen, jestli má nějaký smysl. Vždy jsem byl někým k něčemu dokopán... manželkou, abych odešel do Německa, nakladatelem, abych napsal pár knih, dokonce i ženami abych je pozval na rande, když si o to vlastně samy řekly (nechtěl jsem ranit jejich city), prostě každým, kdo si umínil, že by mne mohl nějak využít. Například včera se ta moje bezradnost projevila v plné své síle. Nebyl jsem schopen už dva dny vylézt z postele a jen jsem přemýšlel proč jsem vůbec tady, když by mi bylo lépe v Praze. Nemusel bych například držet dva byty (a