Kreperat

Na rozdíl od bohatě členěné uliční fasády vypadala odvrácená strana domu jako by patřila do potěmkinovy vesnice. Byla odbytá, strohá, jako běžný činžovní dům, jen zasklené vnitřní schodiště a po jeho obou stranách jednoduché balkony bytů. Malý, betonovými deskami vydlážděný dvůr, s několika záhony kolem, s travnatou plochou uprostřed, sousedil, oddělen vyviklaným tyčkovým plotem na všech třech stranách, s rozsáhlým soukromým zahradnictvím. Majitelem zahradnictví, i když jen na dožití, byl chlap jako hora. I přes své pokročilé stáří stále něco zkoušel a vynalézal, většinou to však byly jen ztřeštěné nápady, ale co bylo na nich krásné, měly vtip. Celá ta jeho zahrada byla i pro děti, které miloval, vyloženým rájem. Protože věděl, že mu to všechno vlastně už nepatří, že mu to komunisti už vlastně vzali, dělal pro děti možné nemožné a všechno co mohl rozdával. Natáhl třeba lano mezi dva stromy a učil je provazochodectví, učil je na vlastním příkladu jak si dát nohu za krk, ale učil je i ja...

Tuhle fotografii židovské holky jsem našel ve starých novinách z května 1945 a silně na mne zapůsobila. Představuji si, podle kabátu, že byla pořízená někdy v předvánočních časech, kdy se konaly transporty do Terezína. V období, kdy běháme po obchodech, kupujeme dárky a píšeme Ježíškovi a těšíme se co nám asi tak nadělí pod stromeček. Určitě její přání bylo jiné, než u dnešních holek. A to si jen stále kvůli prkotinám stěžujeme. Tak se na tu fotku dívejme a pokusme se do té holky vcítit, jak jí asi je a jak by nám bylo na jejím místě. -