Kreperat

... pohledem z okna... . . . ... a takhle skončil. Co bylo mezi tím, procházka s Maruškou po neznámé Praze, ukáži vám příště. .

To není z mé hlavy, ale napsala to Alenka Prokopová, filmová publicistka, v minulém Reflexu. Jelikož mám docela dost osobních zkušeností se ženami rozlišného věku... jak s náctiletými, tak i těmi které se blíží k padesátce, napadá mi je porovnat, jaké vlastně jsou, zdali jsou ty padesátileté již opravdu mrtvé a doufám, že se tu žádná neurazí, myslím to upřímně jak jsem to s nimi zažil. Samozřejmě je to subjektivní a každá je jiná, nemohu je zobecňovat. Ty náctileté (nad patnáct), nechci je tu jmenovat, pochopitelně mrtvé nejsou, jsou divočejší, je s nimi i větší legrace, protože u nich člověk nikdy neví jak na tom s nimi je, jsou docela náladové a musí se s nimi pomalu a opatrně... hned se urazí, rychle se rozohní a hned jsou zase chladné, ale každopádně, dobývat je, bývá mnohem větší dobrodružství. Krátce řečeno, je to jako poznávat neznámé země. O těch žen zralejších je to obecně docela jiné, pokud už nejsou opravdu mrtvé (mrtvé jsou obvykle manželky pro jejich muže). Dobře vědi o co...

... pomalu mizí a zbýbají jen trosky, což je velká škoda. . . Na tuhle trosku se můžete ještě podívat na Invalidovně, dokud taky nezmizí. U Thomayerových sadů stojí taky jedna troska, příště se k ní chci podívat. .