Kreperat

Nedávno, když jsem tu četl pár komentářů od holek, napadlo mi, že bych tu měl občas dělat osvětu, protože napsaly, že komunismus neznají, nebezpečí od něho nehrozí a že co bylo, je jim vlastně jedno. A ani si nedovedou ty doby představit. Třeba že byly povinné brigády. Už asi od třetí třídy, tuším, jsme už jako malé děti chodily sbírat mandelinky bramorové, na podzdim vybírat brambory, vytrhávat řepu... už si ani nevzpomínám co jsme všechno na úkor učení musely. Většinou jsme ale byly rády. Dostaly jsme tam k obědu buřta a ulily se ze školy. Ovšem brigády nás neminuly ani v dospělosti, když už jsme chodili do práce. V dnešní době nepředstavitelné, že by si někdo dobrovolně vzal montérky a k výročí komunistického sjezdu vzal kýbl s hadrem, nebo koště a běhal s tím po Praze. A nebylo to v hluboké totalitě padesátých let. A povinně a byl kontrolován. Tento dnes vzácný dokument jsem našel v papírech na vyhození včera a tak jsem ho pro vás zachránil. Má skoro cenu zlata. A tak si říkám, až

"Víte co." řekl, "postarám se vám o to". Neřekla ani ano, ani ne, ani mu nepoděkovala, ale když odešel, vyndávala zase věci z krabic zpátky. Když se vrátil do pokoje a viděl ty věci na místě, sklíčila ho odpovědnost, kterou náhle na sebe vzal. Stalo se něco, co mohlo ovlivnit jeho život, a přitom si uvědomil, že mu na ní ani tolik nezáleží. Dokonce pocítil v té chvíli vůči Tonce nechuť, protože přijala jeho nabídku docela samozřejmě. Opět tu máme jeden úryvek, tentokrát z povídky Tonka od Musila. Rádi někoho potěšíme, pomůžeme mu s něčím, nebo mu něco koupíme, když vidíme, že se mu něco zalíbí, i nám to udělá radost, nečekáme protislužbu ani vděk, ale jak jsme rozčarováni když to dotyčný přijme jako samozřejmost a nestojíme mu ani za to, aby nám jedním slovem poděkoval. O polibku ani nemluvě. :D Vybavuje se mi podobná situace, když jsem před lety jedné dívce kupoval co jsem jí na očích viděl a všechny dárky brala podobně. Připadal jsem si jako bych si ji měl kupovat