Když je policie za dveřmi
Někdy jsou rána plná překvapení. Právě se probudíte, hledíte do stropu a uvažujete co si dáte k snídani a najednou slyšíte u dveří zvonek. Trochu podivný čas na pošťáka, ten nechodí v půl deváté, ale až kolem jedenácté. Všichni si zvykli na mne zvonit, protože jsem na prvním místě v řadě zvonků, anebo proto, že jsem obvykle v tuhle dobu doma. A po pár vteřinách následuje na mé dveře zaklepání. Vylezu tedy z postele, obléknu si kalhoty, otevřu a za dveřmi dva statní chlapi ve střední věku a ten nejblíž mi strčí pod noc kovový štítek, kde vyrytě stojí POLICIE. Oba v černém, civilně oblečení. Kriminálka u mých dveří, to se mi ještě opravdu nestalo. V tu chvíliu člověk uvažuje co špatného udělal, co provedl a napadá ho v jedině vteřině hodně věcí. Pokud vím, nikoho jsem nepřejel, žádnou ženu neznásilnil, se všemi to bylo dobrovolné, pod patnáct jim taky nebylo, nic nikde neukradl, ale člověk nikdy neví, co má na svědomí a co časem to vyplave na světlo. "Nelekejte se", řekl ten mu
