Kreperat

Na rozdíl od bohatě členěné uliční fasády vypadala odvrácená strana domu jako by patřila do potěmkinovy vesnice. Byla odbytá, strohá, jako běžný činžovní dům, jen zasklené vnitřní schodiště a po jeho obou stranách jednoduché balkony bytů. Malý, betonovými deskami vydlážděný dvůr, s několika záhony kolem, s travnatou plochou uprostřed, sousedil, oddělen vyviklaným tyčkovým plotem na všech třech stranách, s rozsáhlým soukromým zahradnictvím. Majitelem zahradnictví, i když jen na dožití, byl chlap jako hora. I přes své pokročilé stáří stále něco zkoušel a vynalézal, většinou to však byly jen ztřeštěné nápady, ale co bylo na nich krásné, měly vtip. Celá ta jeho zahrada byla i pro děti, které miloval, vyloženým rájem. Protože věděl, že mu to všechno vlastně už nepatří, že mu to komunisti už vlastně vzali, dělal pro děti možné nemožné a všechno co mohl rozdával. Natáhl třeba lano mezi dva stromy a učil je provazochodectví, učil je na vlastním příkladu jak si dát nohu za krk, ale učil je i ja...

. . . . V Praze jsou vidět skoro v každé ulici. Včera jsem se poprvé pustil do bramborového knedlíku a náramně se mi povedl. Měl jsem z něho obavy, protože otec, když byl s námi dětmi sám doma a pustil se do něho, vytahoval ho z vody po cárech. Jen nevím proč do těsta patří ocet, který mi poradila kamarádka. .