Kreperat

Na rozdíl od bohatě členěné uliční fasády vypadala odvrácená strana domu jako by patřila do potěmkinovy vesnice. Byla odbytá, strohá, jako běžný činžovní dům, jen zasklené vnitřní schodiště a po jeho obou stranách jednoduché balkony bytů. Malý, betonovými deskami vydlážděný dvůr, s několika záhony kolem, s travnatou plochou uprostřed, sousedil, oddělen vyviklaným tyčkovým plotem na všech třech stranách, s rozsáhlým soukromým zahradnictvím. Majitelem zahradnictví, i když jen na dožití, byl chlap jako hora. I přes své pokročilé stáří stále něco zkoušel a vynalézal, většinou to však byly jen ztřeštěné nápady, ale co bylo na nich krásné, měly vtip. Celá ta jeho zahrada byla i pro děti, které miloval, vyloženým rájem. Protože věděl, že mu to všechno vlastně už nepatří, že mu to komunisti už vlastně vzali, dělal pro děti možné nemožné a všechno co mohl rozdával. Natáhl třeba lano mezi dva stromy a učil je provazochodectví, učil je na vlastním příkladu jak si dát nohu za krk, ale učil je i ja...

Když jsem před několika lety obchodoval s kameny, měl jsem při jejich prodávání tisíce příležitostí poznávat rozličné lidi, nejen podle tváře, ale hlavně podle kuriosních názorů, nápadů, jedním slovem zvláštností, které mohly být stejně moudré jako bláznivé. Těch bláznivých bylo rozhodně víc. Asi nejpotřeštěnější byla žena středního věku, šedá a plachá jako polní myška. Chodila ke mně skoro každý den, v některém dni dokonce několikrát a podle nějakého znamení, nebo ročního období, podle počasí, nebo dokonce tlaku vzduchu, tak jsem to alespoň chápal, kupovala jen určitý druh leštěných kamenů. Pak tam nad nimi stála celé hodiny a trpělivě, bez známky únavy, je vybírala. Ale vybírala je tak, teď asi budu mít problém to celé popisovat, že si například vybrala tři kameny, jindy třeba čtyři po dvou párech, pokaždé to bylo trochu jinak, a pak je spolu porovnávala, zda k sobě mají ten správný vztah, zda splňují jakosi harmonii. Taky se mne i ptala "Co myslíte, je to tak dobře, jak se na t...

Syn jakoby nebyl z jeho těsta a možná ani není, protože se v něm ani v nejmenším, na rozdíl od dcery, nepoznává. Po jeho původu ale přesto nemá v úmyslu pátrat, protože kdyby neměl být jeho otcem, rmoutilo by ho to ještě víc. Malou rozložitou postavou a chůzí působí jako sedlák, říká si, když ho pozoruje z dálky, protože tak si i vždycky představoval venkovské balíky. Ani povahou nemůže mít nejmenší kapku jeho krve. Všechno je v něm tak diametrální, tak neústupné. Má v sobě cosi zarputilého, a právě to, i když to není jeho vina, se mu hnusí u jeho matky. Proto ho taky nemohl a ani nemůže milovat tak, i když ví, že ho tím zraňuje, ale je to nad jeho síly, jako miluje jeho sestru. Dcera, vysoká štíhlá blondýnka, s rovným držením těla, se zase matce se ani v nejmenším nepodobá. Někdy si říká, když ji rozjasněnou a pokaždé ve spěchu zahlédne na ulici, že musela vypadnout z kukaččího hnízda. Na její lehkou chůzi, jako když tančí, se nemůže vynadívat. Ale jemu se přeci jen podobá, sama mu je...

V galanterii, kam právě vkročil, vybírá mladá matka pro své batole ležící v kočárku vlnu. Drží dvě klubka v ruce a ptá se toho miminka očima ať jí dá znamení jakou barvu má pro něj vybrat. Zůstává nad nimi bezděčně stát, je to něžné a zároveň krásné, ty dva, v jejich komunikaci beze slov, pozorovat. Žena vycítí jeho pohled, s úsměvem letmo k němu vzhlédne a její pohled je jako malé přátelské pohlazení. Je mu jako kdyby byl přistižen při něčem co vypadá jako svatokrádež. Může si člověk podílet na nějakém štěstí tak bezostyšně a bez ptaní, kdykoli se mu jen zachce? Bbrát a nedávat za to nic? Ale přece jim něco daroval, pozornost a mladé matce úsměv. Jednoho jarního odpoledne jsem šel spolu se ženou do města, protože měla v úmyslu si koupit nové šaty. Kdykoli se potěšila svými nákupy, byla s ní alespoň lepší řeč. Zůstal jsem stát venku před výkladní skříní, byla až do obchodu prosklená, takže jsem mohl zůstat na čerstvém vzduchu a z dlouhé chvíle ji pozorovat. Stála tam mezi ženami a byla...

Dostal jsem dopis a telefonoval dceři. Je na několik měsíců zase ve Skotsku. Dozvěděl jsem se, že místní dívky jsou silně zavalité, ale přesto mají zálibu v minisukních a krátkých přiléhavých tričkách, z nichž jim vykukuje tlusté břicho, takže má člověk dojem, že jsou všechny těhotné. Dále mi řekla, že ji to spravilo náladu, cítí se teď jako podvyživená modelka a dostala zase chuť se dosyta nacpat. Chlapi se prý rádi napijí, jsou milí a pak ještě milejší, je s nimi zábava, za chlast utratí majlant, což dosvědčuje, že jejich údajná lakota je jen hloupý předsudek všech závistivých abstinentů světa. Přesto jsem měl dojem, že se moje dospělá holčička necítí úplně ve své kůži, měla unavený hlas. Dcera je mi dost podobná a má i spoustu charakterových chyb v kterých se vidím. Už i proto ji mám rád. Rádi si vjíždíme do vlasů, dokonce častěji než je zdrávo, ale oba to chápeme tak, že kdo má svou hlavu, tak to má být a nedá se s tím nic dělat. Upřímnou otevřenou netaktnost vyvažuje srdcem a to j...

"Mám báječnou mámu, která mne bezvýhradně miluje, zatímco já ji bezmezně využívám." Ten vzkaz jsem mu vlepil nad postel, když spal a čekal jsem, až konečně vstane, jako každý den, dlouho po poledni. Vstal, lístek zmizel a nereagoval, jak jsem mohl tušit. Nechtěl rozvířit vodu. Jeho pochlebování matce, jeho trpělivé diskuse, které s ní vedl, i jeho závislost na ni, kterou si v sobě pěstoval, měla jediný praktický účel - žít v pohodě příživnickým životem na náš účet. Ta nezdravá závislost byla ostatně oboustranná. Matka ho držela doma zase proto, že v něm viděla kumpána na té své "duchovní" cestě. A on, pokud to jen šlo, protahoval studia a věnoval se svým zájmům. Nemohl jsem se na to dívat, ale kdykoli jsem se ozval a řekl ženě, že mu dělá služku, slyšel jsem od ní pokaždé stejnou odpověď. "Já to pro svého syna dělám ráda a do toho ti nic není!" Syn moc dobře věděl, že se ho matka pokaždé zastane a že se jen kvůli němu zase pohádáme a že se nakonec jednou n...

Napadá mi, že jsem maminku nikdy nepoznal jaká skutečně byla. Ten její obraz, který nosím v paměti, se měnil s každým jejím věkem, jako bych neměl maminku jednu, ale hned deset. Když zemřel otec, byla pochopitelně nešťastná. Ztratila veškerý dřívější elán a radost ze života. Chodila každou neděli na hřbitov a plakala. Ale netrvalo dlouho, stačilo pár týdnů, opět viditelně okřála. Dokonce v rámci možností a věku, byla marnivá jako zamlada. Rozhodně nepatřila k těm ženám, které se modlí k Bohu aby si je vzal a a dočkaly se konečného klidu. Nakonec zemřela, dalo by se říct ve zdraví, v šestaosmdesáti a duševně mladá. Po její smrti jsem se šel podívat na statek, kde prožila mládí a kde jsem jako dítě pobyl i pár dní s rodiči při nepravidelných návštěvách. Statek sice odpovídal mým vzpomínkám, byla tam stodola, uprostřed dvora kamenný žlab s hnojem a k němu přilepený suchý záchod, taky domek kde seděly slepice a kam jsem lezl vybírat vejce, všechno bylo na svém místě jak jsem to znal, dokon...

Když otce zpopelnili, v zařizování byla jeho matka rychlá, koupila na hřbitově dva výklenky ve zdi a čtyři urny. " Jednu pro tátu, jednu pro mne a dvě pro tebe a tvého bratra. Budte pak bez starosti až odejdu," s úsměvem pravila. Z jakési taktnosti před ním zaplnila jen jeden výklenek a ten pro něho a pro bratra ponechala prozatím prázdný. Ty uskladnila ve sklepě. Ale i tak se díval dlouhé minuty do toho prázdného výklenku ve zdi, určeného pro něj a pro bratra a nevěděl jak reagovat. Nakonec se pokusil o hloupý vtip, ale ten vyzněl jen hořce. V té chvíli ho napadlo, že tu márnici, ke které je přistavená ta zeď s výklenky, vlastně stavěl jako brigádník, když mu bylo šestnáct let, aniž si by pomyslel, že ji chystá pro sebe. Na hřbitově, kromě té brigády, byl snad jen jednou dvakrát v životě. To zemřel jeho spolužák a měl bílou rakev. Po návštěvě cirkusu ho nic lepšího nenapadlo, než si na půdě nevyzkoušet trik s oběšením. Zvrtla se židle pod jeho nohama, a nikdo tam nebyl aby h...

V márnici v rakvi viděl naposledy otcovu neholenou tvář. Žádný klid, usmíření se smrtí, jen zlověstný výraz, který u něho neznal. Z jeho sepjatých rukou k němu stoupal chlad. Jeho bratr zůstal stát opodál, měl ze smrti, z pohledu na ni, strach. I jejich otec měl ze smrti strach a snažil se proti ní ze všech sil bojovat. Ta jeho tvář, jakoby nám chtěla naposled ukázat celou tu jeho hořkost a rozhořčení nad světem, který ho zradil. Kde byl klamán a týrán až do poslední chvíle, než sám a bez rozloučení odešel. Se špatnými kartami hrál do konce života. V pubertálním věku s otcem pohrdal pro jeho ústupnost, povolnost a poníženost. Trpělivě snášel všechna ponížení a rány, které neuměl vrátit. Slaboch, svědomitý úředník, dbalý na vnější lesk a uctivou zdvořilost. Byl ze staré školy. Styděl se za něj, jak poklonkoval komunistům, ač je nenáviděl. Nemohl vidět, když s ním někam šel, jak mluví, jak jedná, jak úzkostlivě dbá, aby neztratil tvář. Zprvu měl jeho otec malou mozkovou příhodu, kterou j...

Ta deprese, beznaděj, najednou ze mne vyprchala jako pára z hrnce a ta samota, nad kterou jsem před chvílí hořekoval, je vlastně to, na co jsem se tady těšil... být se sebou sám. Sám jsem byl vlastně vždycky, už jako dítě jsem byl sám, sám se svými problémy, se kterými jsem se styděl svěřit. Sám jsem byl nakonec i ve své rodině, ve své druhé rodině, kterou jsem nakonec na celé čáře prohrál. Na samotu jsem si vlastně zvykal už tam. Ale teď je to poprvé dobrovolně. Včera jsem na pláži pozoroval jednu ženu, která učila svoji malou fenu chodit na vodítku. Když jí nasadila obojek a chtěla aby šla za ní, zůstalo to mrně sedět na místě. Nehnulo se ani po domluvách, ani když ji táhla, že šoupala zadkem po písku. Obojek jí tedy sundala a popošla pár kroků. A fenka se za ní rozběhla. A tohle se opakovalo, dokud to ta panička nevzdala. Ten pes se jí očividně vysmíval. Jedna moje známá měla psa, který byl zase učiněný loudal. Na vodítku chodit nechtěl a když s ním šla do města, musela každou chvíl...

Jeho otce po celý život pronásledoval sen, který byl současně i někdejší tragickou skutečností. Jeho sestřička náhle zemřela, jak to u kojenců někdy bývá, ráno ji našli mrtvou. Na druhý den, když ji její maminka připravovala do rakve, shledala, že má ještě "teploučké tělíčko, zpocená záda". Zavolali doktora, ale ten konstatoval smrt s vysvětlením, že je teplá ještě od peřin ve kterých ležela. Po několika letech, když na španělskou chřipku zemřel její otec a vzápětí matka, otevřeli hrob a současně i dětskou rakev. S hrůzou spatřili kostřičku dítěte jak leží na boku a cucá si palec. Zemřela tedy dvakrát. Bylo jen štěstí v neštěstí, že se té druhé smrti její maminka nedožila. Ta tíseň, melancholie, ani nevím jak bych ji měl nazvat, se mne drží už dva dny jako pijavice. Samota, pokud jí člověk odvykne a pak ji zvolí, si ho dokáže pořádně podat. Mluvit sám se sebou, ptát se sám sebe, "kam jsem to dal," a sobě si odpovídat, "asi to bude tam a tam." Nemít nikoho ...

Nakonec dospěl k názoru, že ti dva, otec a matka, se vlastně tak dlouho hledali až se našli. Ty hádky a kravály je držely spolu a bez nich by byli ještě nešťastnější než jsou. Jeden měl to, co druhému scházelo a naopoak. Jeho otec se rád zastavil s lidmi a byl i dobrý posluchač, zatímco matka se naopak ráda poslouchala sama. Jelikož se s nebývalou oblibou i aktivně podílela na neshodách v práci, přicházela večer co večer domů, plná vášní a nepokoje, s úmyslem vylít si před námi žluč a srdce. Ty ženské, "ty mrchy jedny, jsou proti mně a házejí mi klacky pod nohy," byly nakonec pro otce vítanou spásou. Otec matce přikyvoval, dával jí ve všem za pravdu a taky věděl proč, protože její veškerá zloba a nenávist se obracela jen na ně, namísto na něho, a on měl alespoň jeden večer zase klid a pokoj. Někdy, jako dnes ráno, na mne padne taková nechuť a beznaděj, že nepomáhá nic, ani ten sluncem prohřátý krásný den, ani když vyjdu z domu a dívám se na moře. Přijde to zčista jasna a vše...

Jak vypadala moje matka ve věku kolem deseti, dvanácti let, jsem mohl vidět jen z jediné fotografie, která se zachovala. Sedí na zápraží na schodech statku, kde se narodila a kde žije s rodiči a třemi mladšími bratry o které se i stará. Vyhublá, dalo by se říct podvyživená venkovská holka, v obyčejných laciných šatech, ze kterých už vyrostla, ruce na kolenou, jako bez duše, s pohledem do prázdna, bez vyhlídky na něco co by ji přivedlo do varu. Zdá se jakoby se už mělo chýlit k večeru a má za sebou další z každodenních normálních dnů. Je to ovšem jenom fotografie. Jaká byla tenkrát a jak se cítila, věděla ve skutečnosti jen ona sama. Ale co jistě vím, tenkrát děti ze statku celý den spolu s rodiči pracovaly. Nakonec vychodila jen pět tříd a aspoň psát a počítat se naučila. U otce to bylo podobné, ale v něčem přeci jen jiné. Byl sice také ze statku, který jim stejně jako v matčině případě, komunisté později vzaly, ale byl bohatší, jeho rodiče vlastnili i cihelnu, hospodu, místní biograf,...

Jeho otec byl bezelstný, nejbezelstnější člověk, jakého kdy znal. Nikdy nepoznal co se kolem něj děje a nechal se kdekým ovládat a zneužívat. V mnoha věcech se choval jako dítě a věřil lidem. Vlastně měl rád klid a pro svůj klid bych ochoten všechno obětovat. Ten klid, kterého si tak vážil a mnoho ho neměl, hlavně pro knihy, do kterých se rád zavrtal a četl je i několikrát. Rád se k nim vracel a skutečně je celé od samého začátku až do konce, jakoby poprvé, přečetl. Nejspíš mu nezáleželo o čem se v knize píše, ale jak. Vypadalo to tak, že ačkoliv nenapsal v životě jedinou knihu, byl rozený spisovatel. Tahle jeho nevinná záliba se mu ale už několikrát vymstila. Jeho matka, naproti tomu, si dovedla s knihami poradit rychle. Obvykle přečetla několik stránek v úvodu, několik uprostřed, pak závěr a byla v obraze. Na zdlouhavé příběhy neměla v úmyslu ztrácet čas. A měla vlastně i pravdu, s čímž někdy souhlasili i otec, protože dobře věděl, že je spousta knih, kde se jen přemílá a nemá to hla...

I když si ve stáří pletla jména svých dětí, tedy i jeho jméno, milovala ho, jako každá matka, do konce života. Jednak byl dítě, které nosila pod srdcem a měla komplikovaný a i pro něho nebezpečný porod, na to se nikdy nezapomíná, jednak od narození churavěl a jako batole byl na pokraji smrti. Vypiplala si ho jako ptačí máma svá ptáčata. Když odmítal jíst, krmila ho z úst do úst. Taky byl poslední z dětí, blížil se její přechod a jím se tak končila její mateřská éra. A naposled, proč ho až tak závisle milovala? Vybrala si ho jako trpělivého zpovědníka a spojence proti svému muži, kterého nemohla vystát, kterého nenáviděla, kterým opovrhovala... ale přesto se ho držela jako pes kosti. Vztah otce a matky nebyl z nejlepších. Prudké hádky, její noční sebevražedné útěky k nedaleké řece, které byly více gestem, než by mohly být brány vážně, jedenkrát si dokonce na půdě v jeho přítomnosti chystala oprátku z prádelní šňůry, oba brečeli, přetahovali se o ni a tahali si ji z ruky, zatímco otec v ...

Je pravdou, že si často vzpomenu na svoji ženu, to je normální, byli jsme léta spolu, ale v souladu nežili, snad jen ze začátku, kdy byla ještě divokou nenasytnou dívkou, plná sexu a života. Pak mi z toho všeho, i když je to smutné, nakonec zůstaly jen vzpomínky, které se mi občas mihnou hlavou, povětšinou značně negativní. Když jsme spolu už nějaký čas společně žili a zčásti si ke mně i přestěhovala svoje věci, zjistil jsem, že nečte, že absolutně nic nečte, snad kromě časopisů, a že ani nevlastní jedinou knihu. Nijak jsem nad tím tehdy nepřemýšlel, měl s ní naprosto jiné zájmy, bral jsem to zkrátka tak jak to je. Později se však ukázalo, že jsem měl být víc ostražitý, že to bylo varování, na které jsem nedbal a které jsem oslyšel. Ne že by člověk měl posuzovat lidi podle toho jestli čtou knihy, to ne, ale je to jistý ukazatel, že něco s nimi není v pořádku. Kdo nečte, kdo se nevzdělává, může, možná je to tak, možná ne, lehce naletět fanatismu, protože nemá obranu zdravého úsudku, por...

Jeho první velkou lásku, bylo mu tenkrát dvanáct třináct let, denně bombardoval básněmi a odvážnými milostnými dopisy, kultivoval si jimi svůj sloh, přestože ve skutečnosti, když se s ní sešel, se nanejvýš osmělil držet ji za ruku a sedět s ní v parku až do soumraku na lavičce. Sice se odhodlával v jejich dosud platonické lásce o krůček dál pokročit, ale z obav, že by ji snad mohl ztratit, to nakonec pokaždé vzdával. Udělat první krok bylo nad jeho síly a připadalo mu, že i ona je na tom podobně jako on, dokud jednoho rána neotevřel od ní dopis ve které stálo černé na bílém "Ty dopisy jsou krásné a ráda je čtu, ale políbit nesvedeš. Ztrácím s tebou čas, běž k čertu!" Takovou ledovou sprchu ani ve snu nečekal. Ponížila ho, ranila ho do hloubi duše. Hanba ho zcela ochromila, nic horšího se mu nemohlo stát. Stačilo přece tak málo, vzít ji kolem ramen a políbit. To nejsnadnější, nepřirozenější, neudělal. Ta holka ho zklamala, neměla pro poezii smysl a uvažovala prakticky, jak v j...

Občas se stává, že se vítr natolik ztiší, že se i moře zklidní a stane jediným zářícím zrcadlem, nezvlněnou plochou... a mám pak pocit, že bych po něm mohl, jako kdysi Kristus, přejít suchou nohou. V takových chvílích všechno utichne, dokonce i ptáci, a je to jako na samém počátku světa. Zastaví se i sama mysl a člověk je rázem v jednotě. Sestřenice z matčiny strany, jen o tři roky starší, ho podrobně a s vážnou tváří teoreticky zasvěcovala do sexuálních tajemství, které sice sama na vlastní kůži nepoznala, nicméně vypozorovala, že má v těchto otázkách velké slabiny. By la to veselá, bezprostřední holka, kterou měl rád a na které visel. Občas u něho i přenocovala. Pokaždé klopil oči, když si v jeho přítomnosti, "byl přece její malej brácha", svlékala svetr a podprsenku a při tom mu něco zapáleně vykládala. Bylo jí osmnáct a pár dní, když na Slovensku, po automobilové nehodě, zemřela. Naposledy ji ještě viděl okénkem v kovové rakvi a připadlo mu, že se i v té smrti na něj usmí...

S bratrem, který byl starší o plných devět let, jsem odmala hrál šachy, ale musím přiznat, že s velkou nechutí. Jestli si bratr léčil komplexy s malým klukem, jakým jsem byl, nevím, ale co vím jistě, nikdy mne nenechal vyhrát. Tenkrát to byl pro mne boj o život a o smrt a pokaždé s tragickou porážkou a pláčem. Nabyl jsem už tenkrát dojmu, že se mi za něco mstí, nevěděl jsem sice za co, ale bylo to tak, protože mě pod nejrůznějšími sliby a výhrůžkami, do každé další hry, ať je mu teď země lehká, tvrdě a bez milosti nutil. Možná, že na vině byly právě tyto nesmlouvavé hry, že jsem už šachy nikdy v životě nehrál a s bratrem jsem si dobře nerozuměl. Teprve když umřel, zjistil jsem, jak mne musel zarytě nenávidět. Ve své závěti, která se našla a kterou matka hned zničila, striktně zakazoval, abych cokoli z jeho bytu zdědil. Po letech se přiznala, že nechtěla, abych si na něj uchoval špatné vzpomínky, "byli jste přece bratři." řekla. Jednala jako vždy, jak cítila a tak to bylo z je...

Dnes ráno jsem se vydal za kozím pachem a byla to podobná cesta jako včera, i když jiným směrem. Co mne tam táhlo? Kozí sýr. Přes hory a doly jako v pohádce, roklemi nahoru dolů a pořád do kopce, kolem drobných stavení, vyschlým potokem a poli a loukami. Jak řeknu louky, vybaví se mi hned dětství. Za mých vyjížděk jsem se tehdy pokaždé navečer vracel s plnou náručí lučních květů pro maminku. Do sladce vonící louky jsem se nejdřív natáhl jak široký tak dlouhý a naslouchal vrnění včel, které se hemžily kolem jetelových květů. Polabské nížiny byly bohaté na louky, těch bylo v nedohlednu, plné bělásků, modrásků, motýlů všech pestrých barev, brouků, které šplhaly po stéblech trav, i konipásků, s kterými jsem si pohrával, ale i bzukotu často vlezlých much, jen nevím, zda-li je tomu tak dosud. K stavení, k němž jsem kráčel po pachu, jako větřící pes, aniž jsem ztratil stopu, jsem nakonec žíznivý došel. Domek byl na zdejší poměry zanedbaný, ale za ním se skutečně na malé oplocené louce pásly k...