Jeffersův dům - Konečné znění 21

Nakonec dospěl k názoru, že ti dva, otec a matka, se vlastně tak dlouho hledali až se našli. Ty hádky a kravály je držely spolu a bez nich by byli ještě nešťastnější než jsou. Jeden měl to, co druhému scházelo a naopoak. Jeho otec se rád zastavil s lidmi a byl i dobrý posluchač, zatímco matka se naopak ráda poslouchala sama. Jelikož se s nebývalou oblibou i aktivně podílela na neshodách v práci, přicházela večer co večer domů, plná vášní a nepokoje, s úmyslem vylít si před námi žluč a srdce. Ty ženské, "ty mrchy jedny, jsou proti mně a házejí mi klacky pod nohy," byly nakonec pro otce vítanou spásou. Otec matce přikyvoval, dával jí ve všem za pravdu a taky věděl proč, protože její veškerá zloba a nenávist se obracela jen na ně, namísto na něho, a on měl alespoň jeden večer zase klid a pokoj.

Někdy, jako dnes ráno, na mne padne taková nechuť a beznaděj, že nepomáhá nic, ani ten sluncem prohřátý krásný den, ani když vyjdu z domu a dívám se na moře. Přijde to zčista jasna a všechno najednou ztrácí svůj smysl, není nic o co bych se opřel, ani naděje, že by to mohlo někdy vzít konec. Někdy jsou na vině asi mé příběhy. Člověk je napíše a na druhý den se probudí v nich jako uvězněný, přestože nejsou nic jiného než čirý výmysl. Vlastními se ubíjí a působí si bolest, natožpak cizími.

Necháváme se vtáhnout do příběhů natolik, že trpíme s lidmi, kteří tam trpí a pláčeme s nimi. Začneme dokonce i nenávidět všechny ty, kteří je trápí a máme soustrast s jejich oběťmi, jakoby byli naši nejbližší. Abychom se uklidnili, často se odvracíme se od knihy a utíráme si uslzené oči, přes které ani nevidíme text. A to přesto, že víme, že se tam jedná jen o výmysl, iluzi. A není to podobné našemu životu? Nakonec těmi papírovými hrdiny jsme i my. Celý náš život je jen příběh z jakési knihy, zdání, sen, z kterého jednou procitneme a nevíme kde. Nejspíš v nicotě.

Od moře se zvedá vítr a musím jen říct, že takovým zkoumáním sebe sama se člověk jen vyčerpá. Přišly kočky, sedí v půlkruhu pár kroků ode mne, je jejich čas a můj, abychom se společně pustili do snídaně. Zatím tu mám tři a pomalu si na mne zvykají. Ta černá někdy zapomene být ostražitá a nechá se pohladit, ty dvě, mourovaté, si pořád drží odstup. Náš kocour, když jsem odcházel, byl už bezzubý stařec, v jednom oku měl zákal, ale tvrdě si vymáhal žrádlo a pozornost. Tyhle tři jsou v čekání trpělivé a tak je na čase, abych se konečně zvedl a něco jim dal.

.