Kreperat

Právě dnes má Marta 70. narozeniny a tak jsem si na ni vzpomněl. Já žil tehdy s rodiči v Poděbradech a byl jsem malej kluk. Moje starší sestřenice Zdena chodila na gympl a s Martou byla nejen v jedné třídě, ale byla i její kamarádka. Obě bydlely taky v Poděbradech a byly to i dost divoký holky. Nevynechaly jedinou tančovačku a Marta už tam i občas zpívala. Přesto se o mně sestřenice občas starala, nevím jestli ráda, ale brala mne společně s Martou a s kýbličkem na pískoviště a dělali jsme společně bábovičky. - Můj rodnej dům už bohužel není. Tady stál. A tak si někdy říkám, kam mi připevní pamětní desku? A vlastně málem bych zapomněl. Měl jsem i prvního listopadu, taky bohužel, svatbu. A nakonec vlastně i třetí bohužel. Sestřenice ve svých osmnácti po automobilově nehodě zemřela. -

"Řekni ještě jednou Lásko moje..." "Lásko moje, andílku můj milovanej." Někdy si o to musím říct a moje milá mi to po malém váhání i řekne, ale zase někdy jen mlčí a jen se usměje, Šetří s tím jako s kořením. A taky nemá ráda, když si to vynucuji. Ale já to rád slyším i když vím že to nebude bezprostřední a ne tak zcela od srdce. Ale kdo by to nechtěl slyšet co nejčastěji, od rána do večera a od večera do rána, po celý den. Včera mi to řekla sama od sebe na sklonku dne. A hned se všechno zdálo být krásnější. -