Kreperat

Jeho otce po celý život pronásledoval sen, který byl současně i někdejší tragickou skutečností. Jeho sestřička náhle zemřela, jak to u kojenců někdy bývá, ráno ji našli mrtvou. Na druhý den, když ji její maminka připravovala do rakve, shledala, že má ještě "teploučké tělíčko, zpocená záda". Zavolali doktora, ale ten konstatoval smrt s vysvětlením, že je teplá ještě od peřin ve kterých ležela. Po několika letech, když na španělskou chřipku zemřel její otec a vzápětí matka, otevřeli hrob a současně i dětskou rakev. S hrůzou spatřili kostřičku dítěte jak leží na boku a cucá si palec. Zemřela tedy dvakrát. Bylo jen štěstí v neštěstí, že se té druhé smrti její maminka nedožila. Ta tíseň, melancholie, ani nevím jak bych ji měl nazvat, se mne drží už dva dny jako pijavice. Samota, pokud jí člověk odvykne a pak ji zvolí, si ho dokáže pořádně podat. Mluvit sám se sebou, ptát se sám sebe, "kam jsem to dal," a sobě si odpovídat, "asi to bude tam a tam." Nemít nikoho

. . Už jsem jich i pár viděl, jak si vesele vykračovali domů bez hole. Před lety dokonce jednoho slepého Poláka, jak si sedal za městem za volant. To byl Ježíš se svými zázraky učiněnej žabař. :D .