Kreperat

Ještě v srpnu jsem manžela milovala a myslela jsem si že to ještě nějak slepíme a bude to všechno jako dřív. Těch dvacet let člověk nemůže z paměti vymazat. Když se tak nad tím zamyslím, začalo to v době, kdy nám zemřel pes a přestali jsme ho společně venčit. Najednou jsem na něm viděla, že je myšlenkami někde jinde a když jsem mu něco vyprávěla, třeba co bylo nového v práci, ani mne neposlouchal, nebo jen na půl ucha. Říkala jsem si, že to asi bude moje vina, že se prostě se mnou nudí. Dojedl oběd nebo večeři, vytratil se z domu a šel za kamarády do hospody. O sobotě nebo v neděli jsme si stále občas sice vyjeli na kolech jako dřív do přírody a taky jsme skončili na nějakém tom palouku, ale bylo to víc a víc vzácnější... až nakonec začal jezdil sám. Trápila jsem se, pochopitelně jsem se trápila, ale nechtěla jsem mu to dávat najevo. A asi někdy v té době se mi do života připletl jeden muž, ON. Nijak jsem se jím zpočátku nezabývala, že bych si s ním měla něco začít. To by mne nenapadlo