Zástupný manžel

Ještě v srpnu jsem manžela milovala a myslela jsem si že to ještě nějak slepíme a bude to všechno jako dřív. Těch dvacet let člověk nemůže z paměti vymazat. Když se tak nad tím zamyslím, začalo to v době, kdy nám zemřel pes a přestali jsme ho společně venčit. Najednou jsem na něm viděla, že je myšlenkami někde jinde a když jsem mu něco vyprávěla, třeba co bylo nového v práci, ani mne neposlouchal, nebo jen na půl ucha. Říkala jsem si, že to asi bude moje vina, že se prostě se mnou nudí. Dojedl oběd nebo večeři, vytratil se z domu a šel za kamarády do hospody. O sobotě nebo v neděli jsme si stále občas sice vyjeli na kolech jako dřív do přírody a taky jsme skončili na nějakém tom palouku, ale bylo to víc a víc vzácnější... až nakonec začal jezdil sám. Trápila jsem se, pochopitelně jsem se trápila, ale nechtěla jsem mu to dávat najevo. A asi někdy v té době se mi do života připletl jeden muž, ON. Nijak jsem se jím zpočátku nezabývala, že bych si s ním měla něco začít. To by mne nenapadlo ani ve snu. Prostě tu byl a kdykoli jsem mu zavolala, měl na mne čas a mohla jsem se aspoň jemu z mých problémů vyvzpovídat. Byl jen taková moje vrba.

Manželovi jsem byla celých dvacet let věrná a nikdy mne ani nenapadlo, že bych ho zradila. Samozřejmě jsem se někdy za chlapem ohlédla, ale to bylo taky všechno a šla jsem dál. Ale na šikmou plochu, jak se říká, se člověk dostane snadno a z počátku to ani nevnímá. Je to jako s alkoholem. Člověk si dovolí dát o pár skleniček víc o najednou zjisti, že bez toho nevydrží a nakonec v tom vězí až po uši... a já se najednou ocitla v posteli jiného muže. Takový malý úlet, říkala jsem si, a měla jsem pochopitelně i výčitky. Nakonec ani můj manžel nebyl nikdy svatý. Zpočátku jsem se tomu bránila. Další den byla jen procházka, ale pak stačilo málo a zase jsem neodolala a byla v jeho náručí. Takhle to šlo pár týdnů a začala jsem si na něho docela zvykat... a nemohla jsem se dočkat, kdy ho zase uvidím. To byl asi ten zlom. Najednou jsem na sobě viděla, jak dovedu být vynalézavá jen abych mohla být aspoň na hodinku, na dvě, s ním. A někdy i na celou noc.

Teď už s manželem slepovat nechci nic. Chci jen to všechno nějak přežít a jen se v myšlenkách zaobírám, jaký to asi bude mít všechno konec. V zásadě jsem byla po celé manželství spokojená, nic mi necházelo. Mám tohle všechno tak lehce zahodit? Nejhorší na tom všechno je, že jsem se přistihla, že na svému muže už nemyslím, přestávám na něho myslet, nezaobírám se jím... myslím jen na toho druhého, toho zástupného manžela, jak jsem si ho nazvala. Jen jemu zavolám, když jsem někde na cestách a stýská se mi. Třeba i třikrát za večer. A ta naše rozloučení, když musím domů jsou hrozná a stále hroznější a pláču mu na rameni. Přestala jsem se tam těšit a domov už to není.

Nedávno jsem zjistila, že mi manžel prohlížel kabelku, když jsem spala a pátral v mém mobilu, takže jak se zdá, že začíná dokonce žárlit a dokonce před pár dny sám přišel s tím, že bychom si měli o nás dvou promluvit ... ale je to už pozdě... už nechci od něj nic. Už opravdu nechci od něj nic. Měl přijít v srpnu...

.