Kreperat

Jak vypadala moje matka ve věku kolem deseti, dvanácti let, jsem mohl vidět jen z jediné fotografie, která se zachovala. Sedí na zápraží na schodech statku, kde se narodila a kde žije s rodiči a třemi mladšími bratry o které se i stará. Vyhublá, dalo by se říct podvyživená venkovská holka, v obyčejných laciných šatech, ze kterých už vyrostla, ruce na kolenou, jako bez duše, s pohledem do prázdna, bez vyhlídky na něco co by ji přivedlo do varu. Zdá se jakoby se už mělo chýlit k večeru a má za sebou další z každodenních normálních dnů. Je to ovšem jenom fotografie. Jaká byla tenkrát a jak se cítila, věděla ve skutečnosti jen ona sama. Ale co jistě vím, tenkrát děti ze statku celý den spolu s rodiči pracovaly. Nakonec vychodila jen pět tříd a aspoň psát a počítat se naučila. U otce to bylo podobné, ale v něčem přeci jen jiné. Byl sice také ze statku, který jim stejně jako v matčině případě, komunisté později vzaly, ale byl bohatší, jeho rodiče vlastnili i cihelnu, hospodu, místní biograf,...

. Byly to opravdu holčičky, měly cecíky a skotačily tam celou dobu, co jsem tam byl. Láska až za hrob. I zvířátka mají život a my jim ho bereme. .