Kreperat

Zní to dvojsmyslně, ale mám na mysli skutečný talíř, když nám něco chutná a je hřích si ten talíř nevylízat. Je to taková tečka po dobrém jídle a kdo tak nečiní je sám proti sobě. Moje ex to nesnášela (hlavně ten pohled na mne) a tak jsem ten talíř musel pokaždé líznout když odešla do kuchyně. Naproti tomu moje obě přítelkyně, Maruška i Marcelka se nikdy nestyděly ten talíř vylízat a mám dokonce s nimi i fotky... jen je nechci takhle veřejně blamovat. Mimochodem Maruška se se mnou už rozešla. Pár dní před mým odjezdem do Německa jsme spolu ještě povečeřeli, na odchodu mne políbila a hodinu na to jsem dostal sms, že je mezi námi konec, protože neunese nebýt jediná. To je ještě fotka z Prahy, pohanková kaše. Je to docela škoda, protože s oběma jsem si ve všem dobře rozuměl a vlastně mám je stále obě rád. Společné vaření (obě sice rády maso, ale přesto nikdy nepohrdaly mým vegetariánním vařením), společné procházky a proč bych to nepřiznal, i milování. Ještě s ní promluvím, až se vrátím d...

První kaktus, který jsem dostal, byl dárek od jednohu starého muže v jehož bytě jsem díky své někdejší profesi něco zaměřoval a při tom mi řekl, ať si ho vážím, protože je to vlastně potomek kaktusu, který dostal přímo od Friče. Hodně jsem si ho cenil, časem přibyly jiné, ale tento po letech nakonec moji laickou péči nepřežil. Hodně odnoží jsem si pak přivezl když jsem byl ve světě na cestách a měl jsem je v obývacím pokoji na oknech. Po rozvodu jsem je tam ženě nechal a do nového bytu jsem si vzal jen jeden (ten mi často kvetl), který mám teď na okně v pražském bytě. Musí být velmi odolný, protože loni jsem ho v německém bytu zapomněl a přežil tam celou zimu. To byl jen malý úvod a dnes vám ukáži pár kaktusů z bochumské botanické zahrady. . . . . . . Kaktusy předávají svoji krásu z generace na generaci, jako je to se všemi rostlinami. A podobně je to i s námi lidmi, ačkoli kromě krásy předáváme svým dalším generacím i dědičné nemoce. Takové malé zamyšlení nakonec. :D .