Jak jsem dnes jel v přecpaném autobuse...
Jak jsem dnes jel vzadu v přecpaném autobude, jedna žena kolem pětatřiceti mi řekla, že se nemá čeho držet a tak jsem jí nabídl, že se může držet mne. A ona se mne opravdu chytla. Jak to s námi cloumalo, ten řidič jel jako blázen, byli jsme na sebe docela nalepeni tělo na tělo, a jak jsem ucítil její sladký horký dech, neodolal jsem, abych se k ni nenaklonil a nepolibil. Nebudete mi asi věřit, ale ona mi ten polibek vrátila zpátky. Něco podobného se mi stalo před lety v trolebusu v Petrohradu od jedné Rusky. Moje Maruška je nemocná, má rýmu a cítí se celá rozlámaná a tak jsem si tuhle polévku, jak ji mám rád, hustou a se sekanými špagety, tentokrát uvařil sám. Ta dnešní žena byl jen sen, když jsi si po té polévce na chvíli schrupnul, ale ta druhá Ruska byla opravdu skutečná. Jak se někdy i spojí skutečnost se snem ... a někdy to bývá i naopak. .
