Kreperat

I přes ty optimistické fotky, které sem často dávám na blog, necítím se v posledních dnech extra dobře a to mne přivedlo k malému zamyšlení zda se opravdu dokážeme vcítit do druhých, kteří jsou na tom podobně. Obvykle si myslíme, že naše těžkosti, problémy, neřkuli smutek, je tak velký, že ostatní ho nemohou zcela pochopit, ocenit a namísto aby nás něčím potěšili, začnou nám vykládat jak jim je těžko. Každý mám nějaký problém a zápasíme s ním. Buď křičíme do tmy, nebo se dusíme beznadějí a nikde žádná pomocná ruka, pohlazení. A proto i bijem kolem sebe, rozdáváme rány a často to odnesou i nevinní, kteří mají smůlu, že se k nám zrovna přichomýtli. Řekneme jim, že nemají ani zdání jak nám je. Takže co na to říct? Nenechme se zdeptat starostmi, protože každá, i když to tak nevypadá, se vžd\ycky nějak vyřeší. A hlavně vždy pomněme, že nemáme je jen sami. Jednu svatbu na dobrou náladu. .

Kouřit jsem přestal z jednoho dne na druhý asi před desíti lety a měl jsem to štěstí, že nejen moje žena, ale i všechny moje kamarádky a přítelkyně, skromně přiznávám, že jich nebylo málo, byly nekuřačky, což je skoro v dnešní době zázrak. Takže to jen na úvod, abyste byli trochu v obraze. Díky mojí hodné kamarádce Lence, která mi domluvila schůzku s mým bývalým kolegou a současně nejlepším kamarádem, kterého jsem tu v Praze měl a roky, po celou dobu co jsem utekl do Německa, neviděl, jsem se s ním setkal a řekli jsme si že si zajdeme na pivo a zavzpomínáme na staré dobré časy. Jelikož je stále kuřák, tak jsem se obětoval a sedli jsme si do kuřácké části, kde jsme pobyli celé odpoledne až do večera. Měli jsme si taky mnoho co říct. Abych vám ukázal kde jsme seděli, tak jsem vyfotil ty holky naproti. Bylo to fajn a jsem moc rád za naše setkání. Ale přesto jsem už cestou domů autobusem zažil dost velké překvapení, jak všechno kolem mně smrdí... a kupodivu BYL JSEM TO JÁ. Je až k neuvěřen