Kreperat

Dnes odpoledne jsem jel výtahem domů spolu s jednou babičkou, které se vyhýbám jako čert kříži. Je totiž šíleně upovídaná a nikdy nevi kdy má skončit. Taky všechno na sebe musí prozradit. Zpočátku jsem si myslel že trpí samotou a proto chytá před domem na ulici lidi, už jsem o tom tady i psal, aby si mohla s někým pohovořit. Ale byl to omyl. Je zkrátka ukecaná. "Byla jsem v hospodě vnukovi pro polívku," a hned mi ukazovala v tašce malovanej džbánek. "Ale došla jim," dodala. "A nebylo by lepší mu tu polívku uvařit?" říkám jí na to. "Já jen pro sebe nevařím, ale přišel vnuk a chtěl polívku." "Kolik mu je? Děti obvykle polívky nerady, aby si o ně přímo řekly." "Šestnáct a na polívky je zvyklej od mámy." "A co mu ji udělat z pytlíku? Hospodu nemáme zrovna za rohem" "Tu by nejedl." .... Nechci vás unavovat o čem všem mne ještě informovala, dokud nás někdo z nižšších pater bušením nevyhnal z výtahu ven, ale to po

Spěchat je trapná úchylka a málo kdo si to uvědomuje. Nejenže ten náš nerozumný chvat škodí našemu zdravi, naší duši, ale i ukazuje našemu okolí, jací jsme ubožáci. Stačí se podívat na sebe, natočit se na video, a vidíme, když se za něčím ženeme, jak jsme směšní, jací jsme komici. Nejhorší je, to mi věřte, když někdo spěchá bez příčiny. Vždyť mu přece ten jeho život neuteče a naopak se užene tak akorát k smrti. Je otrok času a často ani neví kam dojde. Jako blázen běží přes ulici, nerozhlédne se, a přejede ho auto. A teprve až na věčnosti nezná co je spěch. A jaký je naopak krásný pohled na člověka který rozvážně kráčí, který ví že mu nemá co utéct... a pokud je třeba, tak se i zastaví. Takovej jsem já. Nemám kam spěchat, ani se za něčím, nebo za někým, hnát. Věřte mi, ani se nehoním za ženami. :D Jen pomalostí dojdeme ke klidu a ke štěstí. To všechno znaly a snad i dosud znají přírodní národy. Jen tak najdeme i sami sebe a prožijeme život v celé své kráse a plnosti. Taky nespěchá. -