O babičkách a vnoučatech

Dnes odpoledne jsem jel výtahem domů spolu s jednou babičkou, které se vyhýbám jako čert kříži. Je totiž šíleně upovídaná a nikdy nevi kdy má skončit. Taky všechno na sebe musí prozradit. Zpočátku jsem si myslel že trpí samotou a proto chytá před domem na ulici lidi, už jsem o tom tady i psal, aby si mohla s někým pohovořit. Ale byl to omyl. Je zkrátka ukecaná.

"Byla jsem v hospodě vnukovi pro polívku," a hned mi ukazovala v tašce malovanej džbánek. "Ale došla jim," dodala.

"A nebylo by lepší mu tu polívku uvařit?" říkám jí na to.

"Já jen pro sebe nevařím, ale přišel vnuk a chtěl polívku."

"Kolik mu je? Děti obvykle polívky nerady, aby si o ně přímo řekly."

"Šestnáct a na polívky je zvyklej od mámy."

"A co mu ji udělat z pytlíku? Hospodu nemáme zrovna za rohem"

"Tu by nejedl." ....

Nechci vás unavovat o čem všem mne ještě informovala, dokud nás někdo z nižšších pater bušením nevyhnal z výtahu ven, ale to podstatné jsem vám už řekl. Dětičky jsou moc rozmazlané a babičky udělají pro své vnuky všechno a snad jim i dokáží i to modré snést z nebe. Ta nejbližší hospoda opravdu není tady za rohem a přesto babička vyjde do zimy, bylo kolem kolem čtvrté, takže se nejednalo o oběd, aby mu vyhověla, zatímco ten kluk si tam sedí v teple.

Takže jak je to s vámi vnučátka? Taky byste vyhnaly babičku do zimy?

A na ten předchozí článek se taky podívejte a nespěchejte.

.

-