Ta deprese, beznaděj, najednou ze mne vyprchala jako pára z hrnce a ta samota, nad kterou jsem před chvílí hořekoval, je vlastně to, na co jsem se tady těšil... být se sebou sám. Sám jsem byl vlastně vždycky, už jako dítě jsem byl sám, sám se svými problémy, se kterými jsem se styděl svěřit. Sám jsem byl nakonec i ve své rodině, ve své druhé rodině, kterou jsem nakonec na celé čáře prohrál. Na samotu jsem si vlastně zvykal už tam. Ale teď je to poprvé dobrovolně. Včera jsem na pláži pozoroval jednu ženu, která učila svoji malou fenu chodit na vodítku. Když jí nasadila obojek a chtěla aby šla za ní, zůstalo to mrně sedět na místě. Nehnulo se ani po domluvách, ani když ji táhla, že šoupala zadkem po písku. Obojek jí tedy sundala a popošla pár kroků. A fenka se za ní rozběhla. A tohle se opakovalo, dokud to ta panička nevzdala. Ten pes se jí očividně vysmíval. Jedna moje známá měla psa, který byl zase učiněný loudal. Na vodítku chodit nechtěl a když s ním šla do města, musela každou chvíl...