Jeffersův dům - Konečné znění 23

Ta deprese, beznaděj, najednou ze mne vyprchala jako pára z hrnce a ta samota, nad kterou jsem před chvílí hořekoval, je vlastně to, na co jsem se tady těšil... být se sebou sám. Sám jsem byl vlastně vždycky, už jako dítě jsem byl sám, sám se svými problémy, se kterými jsem se styděl svěřit. Sám jsem byl nakonec i ve své rodině, ve své druhé rodině, kterou jsem nakonec na celé čáře prohrál. Na samotu jsem si vlastně zvykal už tam. Ale teď je to poprvé dobrovolně.

Včera jsem na pláži pozoroval jednu ženu, která učila svoji malou fenu chodit na vodítku. Když jí nasadila obojek a chtěla aby šla za ní, zůstalo to mrně sedět na místě. Nehnulo se ani po domluvách, ani když ji táhla, že šoupala zadkem po písku. Obojek jí tedy sundala a popošla pár kroků. A fenka se za ní rozběhla. A tohle se opakovalo, dokud to ta panička nevzdala. Ten pes se jí očividně vysmíval.

Jedna moje známá měla psa, který byl zase učiněný loudal. Na vodítku chodit nechtěl a když s ním šla do města, musela každou chvíli stát a volat ho, "pojď, už konečně pojď, jinak se nikam nedostanem," jako na malé dítě. Byl to flegmatik. Nakonec ho vzala do náručí a myslím, že s tím i počítal.

Jeden den je tu stejný jako druhý. Nikdy nevím, jestli je pátek nebo středa. Jen neděle rozpoznám, podle návštěvnosti pláže. Přijdou místní, hlavně venkovani z blízkého okolí, ženy jsou baculaté a holky mají silné nohy. Ani se nesvlékají, jen zůstanou ve stínu pod skalou, v košilkách a strakatých sukních. Uvažoval proč mají tak silná lýtka a široké boky, tedy velké prdele, jinak to ani nejde říct. Jsou nejspíš tak svalnaté, protože tady je všechno nahoru a dolů v kopcích.

Úplně jiné neděle, jak si vzpomínám, byly doma. Jak ráno začaly, staly se pro mne nejhorším dnem z týdne. Musel jsem jako jediný z rodiny vstávat, protože mně otec nutil chodit na ranní mše do kostela. Ale bylo to nejspíš kvůli jeho novinám, které jsem na cestě domů pak vyzvedával od trafikanta. Kostel jsem nenáviděl jak mor hlavně z jediného prozaického důvodu, že jsem tam musel, jako ostatní děti, celou hodinu stát vpředu, zatímco dospělí seděli. Bylo to vůči nám, nadávali jsme všichni, "pořádná sprosťárna". Jediným zpestřením dne byl jen nedělní oběd o třech chodech. Polévku vařil otec, hlavní jídlo a moučník pekla máma, měli to rozdělené. Přestože máma byla kuchařka, otec trval na těch polévkách, že je bude vařit sám, protože mu je pokaždé pochválila.

.