Kreperat

Dnes ráno jsem byl u zubaře, tak jsem si ho vyfotil na památku. Bylo s ním veselo. Jak někteří víte, fotím všechno. .

Člověk neustále žehrá na svůj osud, je to jeho zvyklost, protože neumí v sobě objevit svůj střed. A přece je to tak snadné! Vnitřně prohlédnout a všechno se samo složí do sebe jako stavebnice. Dům z betonu a cihel, s dvorkem a zahradou, ve kterém se narodil a kde prožil své celé dětství , mohl být i živoucí bytostí, protože do značné míry formoval jeho charakter, jeho dětskou duši. Už jako dítě dům miloval. Měl rád i vzrostlé mohutné kaštany na západní straně směrem do ulice, miloval dokonce i malou rezavou skřípavou pumu pod nimi, kde tekla dobrá chladná voda, které se rád napil, když se uřícený vracel domů z vyjížděk na kole. Domu se podobal už i tím, že se stejně jak on stranil kolektivu, že vyhledával samotu. Být sám mu nedělalo nejmenší problém. Natáhnout se jak široký tak dlouhý za městem do trávy a snít! Kolem voní louka a na obloze putují, jeden po druhém, jako velké stádo, bílé načechrané beránky. Svět sám pro sebe a beze slov. Jen co tu bylo, co je a co bude, co plyne a nechá

Jen si vybrat tu správnou cestu... .