Jsme slabé a bezradné...
... když nás tělo zrazuje. Krásně to popsal v románu Nesnesnesitná lehkost bytí M.Kundera a líp bych to nenapsal. Rozepjal jí knoflíček na halence a naznačil, aby si sama rozepjala další. Ale ona mu nevyhověla. Vyhnala své tělo do světa, ale nechtěla za něho brát žádnou odpovědnost. Nebránila se, ani mu nepomáhala. Duše tak chtěla dát najevo, že nesouhlasí s tím, co se děje, ale že se rozhodla být neutrální. Svlékal ji a ona byla přitom téměř nehybná. Když ji políbil, její rty neodpovídaly na dotek jeho rtů. Ale pak náhle ucítila, že je vlhká ve svém klínu a lekla se. Cítila své vzrušení, které bylo o to větší, že byla vzrušena proti své vůli. Duše již tajně souhlasila se vším, co se dělo, ale věděla též, že má-li trvat dál to velké vzrušení, její souhlas musí zůstat nevyřčený. Kdyby řekla nahla své ano, kdyby se chtěla dobrovolně účastnit scény, vzrušení by polevilo. Neboť duši vzrušovalo právě to, že tělo jedná proti její vůli, zrazuje ji a ona se na tu zradu dívá. .