Kreperat

Ruce je dar, velký dar. Neumím si představit svůj život bez rukou. Jim vděčím i za svoji první velkou lásku a jak málo stačilo. Seznámila nás moje kamarádka, ale musela odjet domů a tak nás, lekhovážně a bezelstně, nechala samotné. Sedli jsme si tedy na kávu a já, nevím co mne to popadlo, k ní přes stůl natáhl ruce a ona je bez váhání přijala... a nepustila. To nás hned spojilo, že jsme už nepotřebovali pronést jediné slovo. Bylo rozhodnuto. A od té doby věřím jakou mají ruce moc. Kdybych se tehdy neosměl a nevzal ji za ruce, kdo ví, jak by to dopadlo. Doprovodil bych ji na metro, možná bych ji i objal a ona by odjela. K metru jsme nakonec stejně došli, ale už jen ruku v ruce... Ta holka měla opravdu krásné ruce a která je taky nemá, když jimi dokáže pohladit a polaskat, no řekněte, není to tak? Ale její ruce byly jako led, což mne dost překvapilo, protože ani za veder se v mé ruce nezahřály. Přesto jsem ty její ruce miloval, nebo možná právě proto? Nakonec to velká láska nebyla, ale j