Jeho první velkou lásku, bylo mu tenkrát dvanáct třináct let, denně bombardoval básněmi a odvážnými milostnými dopisy, kultivoval si jimi svůj sloh, přestože ve skutečnosti, když se s ní sešel, se nanejvýš osmělil držet ji za ruku a sedět s ní v parku až do soumraku na lavičce. Sice se odhodlával v jejich dosud platonické lásce o krůček dál pokročit, ale z obav, že by ji snad mohl ztratit, to nakonec pokaždé vzdával. Udělat první krok bylo nad jeho síly a připadalo mu, že i ona je na tom podobně jako on, dokud jednoho rána neotevřel od ní dopis ve které stálo černé na bílém "Ty dopisy jsou krásné a ráda je čtu, ale políbit nesvedeš. Ztrácím s tebou čas, běž k čertu!" Takovou ledovou sprchu ani ve snu nečekal. Ponížila ho, ranila ho do hloubi duše. Hanba ho zcela ochromila, nic horšího se mu nemohlo stát. Stačilo přece tak málo, vzít ji kolem ramen a políbit. To nejsnadnější, nepřirozenější, neudělal. Ta holka ho zklamala, neměla pro poezii smysl a uvažovala prakticky, jak v j...