Jeffersův dům - Konečné znění 16

Jeho první velkou lásku, bylo mu tenkrát dvanáct třináct let, denně bombardoval básněmi a odvážnými milostnými dopisy, kultivoval si jimi svůj sloh, přestože ve skutečnosti, když se s ní sešel, se nanejvýš osmělil držet ji za ruku a sedět s ní v parku až do soumraku na lavičce. Sice se odhodlával v jejich dosud platonické lásce o krůček dál pokročit, ale z obav, že by ji snad mohl ztratit, to nakonec pokaždé vzdával. Udělat první krok bylo nad jeho síly a připadalo mu, že i ona je na tom podobně jako on, dokud jednoho rána neotevřel od ní dopis ve které stálo černé na bílém "Ty dopisy jsou krásné a ráda je čtu, ale políbit nesvedeš. Ztrácím s tebou čas, běž k čertu!"

Takovou ledovou sprchu ani ve snu nečekal. Ponížila ho, ranila ho do hloubi duše. Hanba ho zcela ochromila, nic horšího se mu nemohlo stát. Stačilo přece tak málo, vzít ji kolem ramen a políbit. To nejsnadnější, nepřirozenější, neudělal. Ta holka ho zklamala, neměla pro poezii smysl a uvažovala prakticky, jak v jejím věku holky uvažují. Ale ještě víc zklamal sám sebe, jaký byl zbabělec a hlupák, že si s tím neuměl poradit. Selhal u mladší holky než byl on sám, která už dobře věděla co chce a čeho se při celé své trpělivosti nakonec nedočkala. Té dívce se pak obloukem vyhýbal a vyhýbal se i jejím kamarádkám. Těm všechno určitě řekla a ztratil i před nimi tvář. Bylo mu jasné, že to na celé čáře u všech dívek ve městě prohrál.

Nakonec za pár dní, když v hlavě a srdci ochladl, zjistil, že takovou tvrdou lekci vlastně potřeboval. U své vzdálené sestřenice, při příležitosti jedné svatby, hned první den navečer přitvrdil a bez básní a bez milostných dopisů se horké noci, plné polibků a odvážných doteků, dočkal. Ale ty básně, ty přesto, sypal je ze sebe jako z rukávu, psal holkám dál... a na ně je taky i většinou dostal.

.