Kreperat

Sluníčko se opět ukázalo, pochmurné počasí vzalo za své a tak jsem si při pohledu z okna pomyslel, že celý den se vyvede a všechno bude opět podle mých představ a na tom správném místě. A taky že bylo. Rodinka dole pod oknem si tam jako obvykle hrála na písku, maminka se snažila o bábovku a tatínek se díval. Oholil jsem se, osprchoval a vyrazil do města. V metru proti mne seděl postarší muž a četl knihu, nejspíš si ji právě koupil, protože ji četl na první straně, Nespěchej do rakve. Kdo si takou koupí, pomyslel jsem si a s jakými myšlenkami ji asi někdo psal. Ten muž vypadal opravdu docela sešle a možná měl ty dny opravdu už spočítané. A vedle něho jako protiklad hezká mladá rusovláska. Ta se mnou od domova jela i v autobuse, pak nastoupila i do stejného vozu metra... ... a nakonec vystoupila i ve stejné stanici jako já na Wilsonově nádraží. A šla i s stejnou cestou na tramvaj, tak mi nezbylo nic jiného než jít za ní. Měla docela rázný krok a krásné vlasy... náramně se jí při chůzi vl