Kreperat

Vyjít z pražského ruchu do přírody je jako balzám na duši. Jistě to znáte, když vám přijde ve sprše voda do uší... tak vám zalehnou a všechno slyšíte jako přes nějakou clonu až vás to přímo ohluší. Podobně mi bylo v pátek a tak jsem uvítal tu procházku do Milíčkovského lesa, kde bylo ticho provázené jen občasným zpěvem ptáků, nebo kvákáním kachniček. Právě taková jarní procházka byla jako zrozená k relaxaci. . . Tihle se tam párovaly... .... a jen tahle chudinka labuť tam byla sama. Nejhezčí a nezajímavější tam byl Milíčkovský vrch. Já mu říkal pahorek. Byl protáhlý a šlo se tam nahoru dolů. Na tom pahorku byla taková zvláštní atmosféra. Tam jsme se cítili jako na konci světa... jako by to nebylo ani v Praze. Jen ticho a klid a ničím nenarušená příroda. Kromě těch kočiček, které vidíte v předchozím článku, tam byl i tento červený ptačí zob... ... který mne taky lákal k ochutnání. Vypadá jako zakázané ovoce z Ráje, nemám pravdu? Jak jsem už včera psal, měl jsem právě tady na tom pahorku