Milíčovský pahorek

Vyjít z pražského ruchu do přírody je jako balzám na duši. Jistě to znáte, když vám přijde ve sprše voda do uší... tak vám zalehnou a všechno slyšíte jako přes nějakou clonu až vás to přímo ohluší. Podobně mi bylo v pátek a tak jsem uvítal tu procházku do Milíčkovského lesa, kde bylo ticho provázené jen občasným zpěvem ptáků, nebo kvákáním kachniček. Právě taková jarní procházka byla jako zrozená k relaxaci.

.

.

Tihle se tam párovaly...

.... a jen tahle chudinka labuť tam byla sama.

Nejhezčí a nezajímavější tam byl Milíčkovský vrch. Já mu říkal pahorek. Byl protáhlý a šlo se tam nahoru dolů.

Na tom pahorku byla taková zvláštní atmosféra. Tam jsme se cítili jako na konci světa... jako by to nebylo ani v Praze.

Jen ticho a klid a ničím nenarušená příroda.

Kromě těch kočiček, které vidíte v předchozím článku, tam byl i tento červený ptačí zob...

... který mne taky lákal k ochutnání. Vypadá jako zakázané ovoce z Ráje, nemám pravdu?

Jak jsem už včera psal, měl jsem právě tady na tom pahorku chuť se s Maruškou pomilovat.

Tam by nás nikdo nerušil, ale zkrátka a dobře, jsme to propásli a teď jen chladno a prší.

Musíme si počkat na to skutečné jaro, až ty meze uschnou.

Taky se těšíte?

.