Kreperat

Vlak života mi právě vjel do tunelu a mám pocit že mne nikdo nemá rád. Jistě znáte tenhle pocit, kdy se nám zdá že ten tunel nemá konec a snad už ani nevyjede ven do světla. Vlak se nám často přímo nabízí jako metafora. Například o zralých ženách se říká, že často se chovají jako by jim měl ujet vlak a proto naskakují do něj za jízdy... ještě něco stihnout co se jen dá. A jak to v životě bývá, někdy vlak dojede, protože už je tam konečná. Ale přesto mám s vlaky i pozitivnější vzpomínky a byly skutečné, aspoň pro mne, v dětském věku. Vlaky radosti a šťastného života. Můj strýc v Poděbradech, tehdy poklidném lázeňském městečku, vlastnil nádražní restauraci. Ovšem ne nějaký zaplivaný lokál, který máme spojený s nádražími, ale v tehdejší době luxusní podnik, kam se chodilo na nedělní oběd a kde si slečny a paničky dávaly kávu, nebo zmrlinový pohár. Moje ještě ne maminka, mého strýce neteř, tam pracovala v pokladně a můj ještě ne otec, syn hospodského z Klínce, právě dostudovaný právník, ta...

Přišlo vám někdy na mysl, že mucholapka je nelidský vynález? Zabít mouchu, i když s tím taky nesouhlasím, je to přece živý tvor, je aspoň rychlá smrt bez utrpení. Ale jen se vžijte do mouchy, která je tam přilepená a žízní, hladoví a čeká mnoho hodin, neřkuli dnů, na smrt. Myslím, že Brusel by měl ty mucholapky zakázat. A pokud, jak se šušká, nás tam bude zastupovat pan Klaus, měl by se raději spíš než oteplením-ochlazením, věnovat těm chudinkům mouchám. Nemyslíte? A to je asi všechno, co jsem chtěl dnes říct. Ta moucha už tu byla, ale dnes se mi hodí k článku. . Já vím, tyhle dvě holky už tady taky byly, ale sluší jim to víc než té chudince mouše, ne? .