Z tunelu do života

Vlak života mi právě vjel do tunelu a mám pocit že mne nikdo nemá rád. Jistě znáte tenhle pocit, kdy se nám zdá že ten tunel nemá konec a snad už ani nevyjede ven do světla. Vlak se nám často přímo nabízí jako metafora. Například o zralých ženách se říká, že často se chovají jako by jim měl ujet vlak a proto naskakují do něj za jízdy... ještě něco stihnout co se jen dá. A jak to v životě bývá, někdy vlak dojede, protože už je tam konečná.

Ale přesto mám s vlaky i pozitivnější vzpomínky a byly skutečné, aspoň pro mne, v dětském věku. Vlaky radosti a šťastného života. Můj strýc v Poděbradech, tehdy poklidném lázeňském městečku, vlastnil nádražní restauraci. Ovšem ne nějaký zaplivaný lokál, který máme spojený s nádražími, ale v tehdejší době luxusní podnik, kam se chodilo na nedělní oběd a kde si slečny a paničky dávaly kávu, nebo zmrlinový pohár. Moje ještě ne maminka, mého strýce neteř, tam pracovala v pokladně a můj ještě ne otec, syn hospodského z Klínce, právě dostudovaný právník, tam kvůli ní chodil večer na plzeň. Takže jak jste si už jistě domysleli, odtud vyjel vlak mého života.

Přestože moje maminka už tam nepracovala a otec tam chodil na pivo jen zřídka, nanejvýš jsme tam někdy zašli na sváteční oběd, bylo to nádraží pro mne malý ráj. Přijížděly a odjížděly tam vlaky a já tam na peróně rád sedával. Jistě to znáte, vábily mne ty dálky. Za letních dnů tam číšníci volali "Páárkýýý píívóóó, páárkýýý píívóóó..." a roznášeli je v papírových kelímcích cestujícím přímo do oken.

Poděbrady v celé své někdeší slávě.

.