Jeffersův dům - Konečné znění 11

Člověk neustále žehrá na svůj osud, je to jeho zvyklost, protože neumí v sobě objevit svůj střed. A přece je to tak snadné! Vnitřně prohlédnout a všechno se samo složí do sebe jako stavebnice.

Dům z betonu a cihel, s dvorkem a zahradou, ve kterém se narodil a kde prožil své celé dětství, mohl být i živoucí bytostí, protože do značné míry formoval jeho charakter, jeho dětskou duši. Už jako dítě dům miloval. Měl rád i vzrostlé mohutné kaštany na západní straně směrem do ulice, miloval dokonce i malou rezavou skřípavou pumu pod nimi, kde tekla dobrá chladná voda, které se rád napil, když se uřícený vracel domů z vyjížděk na kole. Domu se podobal už i tím, že se stejně jak on stranil kolektivu, že vyhledával samotu. Být sám mu nedělalo nejmenší problém. Natáhnout se jak široký tak dlouhý za městem do trávy a snít! Kolem voní louka a na obloze putují, jeden po druhém, jako velké stádo, bílé načechrané beránky. Svět sám pro sebe a beze slov. Jen co tu bylo, co je a co bude, co plyne a nechá plynout. Na všechno, na všechna příkoří, tam může aspoň na tu chvíli zapomenout. Jeho svět, bezčasová věčnost, teď a tady.

Toulal se i po polích, po lese, kolem řeky i z jednoho prostého konkrétního důvodu, chtěl být sám se svou bolestí, se svým neštěstím, které ho trápilo ze všeho nejvíc... měl nezvladatelný tik v rameni. Cítil se bezbranně, že ten tik neuměl ani vůlí srovnat a překonat sám sebe. Bylo to jako zakletí, proti kterému nenašel zbraň. Bylo mu jakoby uvízl v síti. V krajním stavu zoufalství dokonce přemýšlel, jestli tomu neudělat navždy konec. Není snad lepší být bez rukou, bez nohou, chromý? Pak by byl jen litován, ale ne vysmíván. I to nejpitomější dítě, které znal, bylo v hierarchii obecných dětských hodnot a uznání o stupeň výš než on. Tak to alespoň cítil.

Nenese snad tím tikem trest za nějaké nepravosti, provinění, nebo zločiny v minulém životě? I takhle uvažoval. Není to následek všech příčin, které jeho osud dosud nevymazal? Slovo karma dosud neznal, ale nic mu nebránilo, aby se tak tím, v jejím duchu, nezaobíral. Ten ďábel v něm žil jako přízrak, jako druhé zmrzačené já. Tak to je a nemůže být jinak! Dětské myšlení, logika, jak víme, se zaobírají jinými, klikatějšími cestami, než dokáží dospělí pochopit.

Ale už v této chvíli, cítil jakýsi zlom ve své mysli, jakým směrem by se měl ubírat jeho vnitřní boj s tím neštěstím. Jako z živné půdy hořkosti a ponížení rostla v něm touha všem lidem ukázat, že přes tento handicap rozhodně není idiot. A pouta ve kterých vězel, se jako zázrakem počala rozkládat.

(Je zajímavé, že právě včera jsem ten tik (nervové škubnutí, které nelze ovládat) viděl u jednoho Štefanova kamaráda (čas od času trhl hlavou) a večer byla tady v německé televizi o tom i dokumentace. Jak se někdy něco sejde dohromady a skoro to vypadá, jako bych to přivolal.)

.