Jeffersův dům - Konečné znění 22

Jeho otce po celý život pronásledoval sen, který byl současně i někdejší tragickou skutečností. Jeho sestřička náhle zemřela, jak to u kojenců někdy bývá, ráno ji našli mrtvou. Na druhý den, když ji její maminka připravovala do rakve, shledala, že má ještě "teploučké tělíčko, zpocená záda". Zavolali doktora, ale ten konstatoval smrt s vysvětlením, že je teplá ještě od peřin ve kterých ležela. Po několika letech, když na španělskou chřipku zemřel její otec a vzápětí matka, otevřeli hrob a současně i dětskou rakev. S hrůzou spatřili kostřičku dítěte jak leží na boku a cucá si palec. Zemřela tedy dvakrát. Bylo jen štěstí v neštěstí, že se té druhé smrti její maminka nedožila.

Ta tíseň, melancholie, ani nevím jak bych ji měl nazvat, se mne drží už dva dny jako pijavice. Samota, pokud jí člověk odvykne a pak ji zvolí, si ho dokáže pořádně podat. Mluvit sám se sebou, ptát se sám sebe, "kam jsem to dal," a sobě si odpovídat, "asi to bude tam a tam." Nemít nikoho a vařit v malém kastrolu jen pro sebe. To celé ke konci života zažila moje matka, která musela vždycky kolem sebe někoho mít a s ním konverzovat. Ale jak se zdá, byla silná žena a dovedla samotě vzdorovat. Pohřbila syna, pohřbila muže a vlastně pohřbila i mne, protože svým útěkem přes hranice jsem ji zmizel z očí.

Celá naše rodina je na věčnosti a má si jistě co povídat. Některé nedořešené rozkoly tam řešit a jak to vypadá, někdy mám chuť, jako dneska, se vydat za nimi, jen kdyby tu nebyl ten jediný podstatný problém - žádná cesta zpátky! Kolikrát jsem v životě už uvažoval, jakým otrokem Boha člověk je. Ten mu vyměří čas, kdy a jak má odejít, a nemá nejmenší naději to změnit. Pak je tu samozřejmě sebevražda. Ale to je podle církve smrtelný hřích. To musím jen obdivovat Klause, Brautigana, Woolfovou… ti sice neměli až moc tak pádný důvod s životem skoncovat, zle se jim nevedlo, ale když toho měli dost, vzali svůj osud do svých rukou. Životy byl nakonec jen jejich, nikoli Boha, protože celý ten čas, to trápení, živoření, museli sami ve vlastní kůži prožít. Bůh za ně ty dny hořkosti nikdy nevzal a ani neměl v úmyslu je na sebe vzít. Nanejvýš jim poslal svého syna Ježíše Krista, kterého nakonec nechal surově sprovodit ze světa. Ti sebevrahové se svobodně rozhodli. Určili si dobu a způsob smrti, a tak se mu vzepřeli. Bohu, který by je tak jako tak jednou zabil.

Je to rok, nebo dva, kdy viděl na ulici v Londýně malou demonstraci proti potratům s nápisy na transparentech KAŽDÝ MÁ PRÁVO NA ŽIVOT! Ale stejně tak by měl člověk mít právo to otočit: KAŽDÝ MÁ PRÁVO MÍT NA SMRT!

Jak se zdá, jen zbabělci se drží svého života jako klíště. Jednak mají vrozenou touhu se za každou cenu udržet při životě, je to jediný jejich nejcenější majetek, i když se jim vede bídně a pak je tu právě to podstatné... že návrat neexistuje. Co se týče mne, počkám si, mám čas.

.