Jeffersův dům - Konečné znění 14

S bratrem, který byl starší o plných devět let, jsem odmala hrál šachy, ale musím přiznat, že s velkou nechutí. Jestli si bratr léčil komplexy s malým klukem, jakým jsem byl, nevím, ale co vím jistě, nikdy mne nenechal vyhrát. Tenkrát to byl pro mne boj o život a o smrt a pokaždé s tragickou porážkou a pláčem. Nabyl jsem už tenkrát dojmu, že se mi za něco mstí, nevěděl jsem sice za co, ale bylo to tak, protože mě pod nejrůznějšími sliby a výhrůžkami, do každé další hry, ať je mu teď země lehká, tvrdě a bez milosti nutil. Možná, že na vině byly právě tyto nesmlouvavé hry, že jsem už šachy nikdy v životě nehrál a s bratrem jsem si dobře nerozuměl.

Teprve když umřel, zjistil jsem, jak mne musel zarytě nenávidět. Ve své závěti, která se našla a kterou matka hned zničila, striktně zakazoval, abych cokoli z jeho bytu zdědil. Po letech se přiznala, že nechtěla, abych si na něj uchoval špatné vzpomínky, "byli jste přece bratři." řekla. Jednala jako vždy, jak cítila a tak to bylo z jejího pohledu správné. Dlouho jsem uvažoval, proč v něm byla zášť tak silná i v okamžiku rozloučení se životem, ale k pravděpodobnému objasnění jsem nikdy nedošel. Nikdy nebyl sdílný a vlastně jsem ani nepoznal kým skutečně je, jaký to byl člověk. Byl po celý život samotář. Nejspíš mi měl za zlé, že já, o mnoho let mladší, jsem proplouval životem jako ryba ve vodě, zatímco on, na co sáhl, obvykle zpackal.

Musí si přiznat, že mu paměť už tak trochu selhává a někdy opravdu neví, jestli se všechny prožitky z ranných dětských let vůbec kdy staly, jestli to nebylo jen nějaké přání, nebo sen. Všechno je tak daleko, v mlze, a ta je den co den hustší, takže jen tápe po hmatu jak slepec, který se snaží rozpomenout, jaké to ještě bylo, když viděl všechno zřetelně.

Bylo mu asi pět let, možná měně, možná víc, ale jednoho rána zahlédl z okna mladého cikána, to tehdy ještě jejich vozy tažené koňmi skutečně často parkovaly za městem, jak se žene přes náměstí s kudlou v zádech. Ještě dnes vidí tu krev, jak mu barví tu bílou košili na rudo, ale neví, opravdu neví, jestli to nebyla jen jeho bujná představa nebo strašidelný sen. Proč představa nebo sen? Máma ho často strašila, že když bude zlobit, dá ho cikánům a bude žebrat po městě.

Jindy zase viděl letce, který se prohnal s bombardérem pár metrů kolem jejich oken. Byl tak úžasně blízko, že mu viděl do tváře. Měl letecké brýle a kuklu, která se tenkrát u letců nosila. Skutečně se to stalo?

Ale co ví určitě, bylo že jezdil za vozem a dostal bičem. Dnes děti už neznají poštovní vůz tažný dvěma nebo jedním koněm, vzadu se stupátkem, a jet za vozem. Kdo na to stupátko vyskočil a jel, obvykle dostal bičem, jen proto, že ostatní děti řvaly na poštmistra "za vozem, za vozem" a on chtěl jim tím tak udělat radost. Ale jestli jsem dostal bičem ví jen Bůh sám.

Taky viděl věci před svým životem, nebo jak mu bylo v matce, ale je to opět jen jeho fantasie? Není nikoho kdo by mu osvěžil paměť. Ti všichni co to snad vědí už tu nejsou. Asi jen Boha se může na všechno zeptat, jen neví, jak si s jeho odpovědí poradí... když to bude po smrti a co bylo, přestane ho už zajímat.

.