Jeffersův dům - Konečné znění 28

Dostal jsem dopis a telefonoval dceři. Je na několik měsíců zase ve Skotsku. Dozvěděl jsem se, že místní dívky jsou silně zavalité, ale přesto mají zálibu v minisukních a krátkých přiléhavých tričkách, z nichž jim vykukuje tlusté břicho, takže má člověk dojem, že jsou všechny těhotné. Dále mi řekla, že ji to spravilo náladu, cítí se teď jako podvyživená modelka a dostala zase chuť se dosyta nacpat. Chlapi se prý rádi napijí, jsou milí a pak ještě milejší, je s nimi zábava, za chlast utratí majlant, což dosvědčuje, že jejich údajná lakota je jen hloupý předsudek všech závistivých abstinentů světa. Přesto jsem měl dojem, že se moje dospělá holčička necítí úplně ve své kůži, měla unavený hlas.

Dcera je mi dost podobná a má i spoustu charakterových chyb v kterých se vidím. Už i proto ji mám rád. Rádi si vjíždíme do vlasů, dokonce častěji než je zdrávo, ale oba to chápeme tak, že kdo má svou hlavu, tak to má být a nedá se s tím nic dělat. Upřímnou otevřenou netaktnost vyvažuje srdcem a to je právě to podstatné, co schází všem ostatním členům rodiny, která mne odepsala. Je jen smutné, že tuhle otevřenost postrádala má intrikářská žena, klidně, rozumně a bez přehnaných emocí si promluvit, přece nejprostší a nepřirozenější věc, která jen může mezi blízkými lidi být. Každá sebemenší snaha o společnou řeč s mojí ženou nikam nevedla. Mluvili jsme rozdílnými jazyky, kterým jsme sice rozuměli, ale jejich obsah byla záhada sama. K dorozumívání to nestačilo, protože si smysl slov každý z nás vysvětloval a překládal do své řeči jinak.

Naopak dcera je jako jarní přeháňka, která pročistí vzduch v pravý čas, kdy je třeba. Už jako dítě byla nepořádná a hubatá a pochopitelně ji to vydrželo dodnes. Člověk se moc nemění, člověk je do smrti takový, jaký ve své podstatě je, jaký byl jako dítě. A neměl by se ani moc předělávat. Pokud vím, některé ženy tak rády činí, ale moc se jim to nevede. Jestli se nějaký čas zdá takový člověk napravený, je to jen od něj přetvářka. Pokud se člověk nechá, pokud jejímu nátlaku podlehne, třebaže i jen pro svůj klid, dojde nakonec k úhoně. Znám to ze své zkušenosti. Problém je i ten, že všichni ti, kteří se snaží jiné ovládat, sami se z nápravy vylučují.

Když byla maličká mívala upocené dlaně a jako všechny malé děti se nás venku ráda držela za ruku už i proto, že měla silnou potřebu, jako dodnes já, dotýkat se. Bylo to pro ni víc než pocit bezpečí a ochrany, byl to přirozený projev sounáležitosti a lásky nejpřímější a nejintimnější cestou, jakou jen lze brát a dávat. Často byla nešťastná a trápilo ji, že ji máma odmítá dávat ruku, jen proto že je upatlaná. Neuměla si ve své dětské hlavě srovnat, že tak malicherný důvod, jako je upocená upatlaná dlaň může být překážkou projevů lásky a sympatie.

.