Jeffersův dům - Konečné znění 17

Je pravdou, že si často vzpomenu na svoji ženu, to je normální, byli jsme léta spolu, ale v souladu nežili, snad jen ze začátku, kdy byla ještě divokou nenasytnou dívkou, plná sexu a života. Pak mi z toho všeho, i když je to smutné, nakonec zůstaly jen vzpomínky, které se mi občas mihnou hlavou, povětšinou značně negativní.

Když jsme spolu už nějaký čas společně žili a zčásti si ke mně i přestěhovala svoje věci, zjistil jsem, že nečte, že absolutně nic nečte, snad kromě časopisů, a že ani nevlastní jedinou knihu. Nijak jsem nad tím tehdy nepřemýšlel, měl s ní naprosto jiné zájmy, bral jsem to zkrátka tak jak to je. Později se však ukázalo, že jsem měl být víc ostražitý, že to bylo varování, na které jsem nedbal a které jsem oslyšel. Ne že by člověk měl posuzovat lidi podle toho jestli čtou knihy, to ne, ale je to jistý ukazatel, že něco s nimi není v pořádku. Kdo nečte, kdo se nevzdělává, může, možná je to tak, možná ne, lehce naletět fanatismu, protože nemá obranu zdravého úsudku, porovnání, rozhledu, protože nemá určité zkušenosti, které k těm prožitým, může někde i vyčíst. A to byl asi její případ. Vždycky v životě někomu naletěla a nenechala si to v dobrém vymluvit.

Na moře se nemohu vynadívat, je v každý denní čas jiné, ale ve své rozmanitosti zároveň věčné, jakoby znalo všechny naše životy, řazené bezpočtem narození a smrti.

Když si vzpomenu na ženu, vzpomenu si pochopitelně i na naše děti, na naši celou rodinu, která se z velké části už rozložila. Ale vzpomenu si i na svoji původní rodinu, ve které jsem vyrůstal, která mi přirostla k srdci, už je to tak, mnohem víc, než ta mnou založená. Ale ta už taky není. Smrt mi ji vzala. Zůstal jsem tu, prozatím, sám, dokud se s nimi, jen Bůh ví kdy, jednou nespojím. Až se tak stane, zavzpomínáme si na staré zlaté časy a dopovíme si, co jsme si nestihli sdělit. V každé rodině, pokud vím, je kupa nedořešených věcí, protože se o mnohém, pro všeobecný klid, často nemluví. V některých knihách se píše, ať je to pravda, nebo ne, že v dalších životech se rodiny stále znovu a znovu v různých proměnách, v různém postavení, dcera je matka, otec je syn, babička je dcera, vnuk je dědeček, spolu shledávají, aby si konečně všechno vyřešili a mohli tak vyrovnat své karmické problémy, rovnováhu světa na Zemi. Když tedy pomyslím na svoji nynější rodinu, tak už si mohu spočítat, co mne asi čeká.

.