Jeffersův dům - Konečné znění 26

Napadá mi, že jsem maminku nikdy nepoznal jaká skutečně byla. Ten její obraz, který nosím v paměti, se měnil s každým jejím věkem, jako bych neměl maminku jednu, ale hned deset. Když zemřel otec, byla pochopitelně nešťastná. Ztratila veškerý dřívější elán a radost ze života. Chodila každou neděli na hřbitov a plakala. Ale netrvalo dlouho, stačilo pár týdnů, opět viditelně okřála. Dokonce v rámci možností a věku, byla marnivá jako zamlada. Rozhodně nepatřila k těm ženám, které se modlí k Bohu aby si je vzal a a dočkaly se konečného klidu. Nakonec zemřela, dalo by se říct ve zdraví, v šestaosmdesáti a duševně mladá.

Po její smrti jsem se šel podívat na statek, kde prožila mládí a kde jsem jako dítě pobyl i pár dní s rodiči při nepravidelných návštěvách. Statek sice odpovídal mým vzpomínkám, byla tam stodola, uprostřed dvora kamenný žlab s hnojem a k němu přilepený suchý záchod, taky domek kde seděly slepice a kam jsem lezl vybírat vejce, všechno bylo na svém místě jak jsem to znal, dokonce i vzrostlý dub na cestě k polím, pod nímž se krčila kamenná kaplička, ale co bylo jinak než jsem si pamatoval, byl bídný a zanedbaný stav všeho kolem. Těch třicet let se na tom podepsalo.

Když je tu zmínka o tom suchém záchodu, o veřejných záchodech bych mohl napsat několik knih, je to téma, na které stále narážím. Například ve městě ať jdu kamkoli, lidi si neumyjí ruce! Tyhle záchody by měly mít dvojí zavírání. Jedna klika pro čistotné, druhá pro špindíry, kterých je rozhodně víc. Nejsem asi sám kdo jen kvůli nim otvírá dveře s ubrouskem, nebo loktem, nebo když nejsou dovřené, za hranu, těch způsobů jak je otvírat je každého věc fantasie. Pro ženy, jak používat veřejný klozet, aby se nemusely posadit, bude to ještě složitější. Trauma, o kterém se v dobré společnosti nemluví, ale které je nutno denně řešit.

Babička mé někdejší kolegyně byla hajzbábou pod jedním pražským mostem a po letech se vypracovala až na Hrad. Že měla takovou babičku nám ale řekla až po její smrti, protože najednou začala všude platit mincemi. Zdědila totiž po ní skoro milion, ale právě jen v mincích. Řeklo by se peníze jako peníze, ale my od ní brali raději jen bankovky.

.