Jeffersův dům - Konečné znění 31

Když jsem před několika lety obchodoval s kameny, měl jsem při jejich prodávání tisíce příležitostí poznávat rozličné lidi, nejen podle tváře, ale hlavně podle kuriosních názorů, nápadů, jedním slovem zvláštností, které mohly být stejně moudré jako bláznivé. Těch bláznivých bylo rozhodně víc.

Asi nejpotřeštěnější byla žena středního věku, šedá a plachá jako polní myška. Chodila ke mně skoro každý den, v některém dni dokonce několikrát a podle nějakého znamení, nebo ročního období, podle počasí, nebo dokonce tlaku vzduchu, tak jsem to alespoň chápal, kupovala jen určitý druh leštěných kamenů. Pak tam nad nimi stála celé hodiny a trpělivě, bez známky únavy, je vybírala. Ale vybírala je tak, teď asi budu mít problém to celé popisovat, že si například vybrala tři kameny, jindy třeba čtyři po dvou párech, pokaždé to bylo trochu jinak, a pak je spolu porovnávala, zda k sobě mají ten správný vztah, zda splňují jakosi harmonii. Taky se mne i ptala "Co myslíte, je to tak dobře, jak se na to díváte vy?" Abych alespoň něco poznamenal, řekl jsem "To nevypadá špatně." Přesto pak ale vzala dva tři jiné kameny z hromádky vedle a za ty předešlé, nebo za jeden z nich je vyměnila. A nakonec, po chvíli, to celé zase vrátila zpátky. Když se nakonec rozhodla a zaplatila, neuplynulo ani půl hodiny a byla tam znovu, se slovy "Tak jsem to nemyslela, nezlobte se, není to ono, myslela jsem to jinak". Za jediný den se vrátila i několikrát, nespokojená ale i nerozhodná s předešlým výběrem.

S jakou vervou a elánem, s jakou vytrvalostí a neústupností se stále znovu a znovu pouštěla do dalších výměn a změn, do nového seskupení těch kamenů, s takovou vervou by nejspíš v něčem praktičtějším dokázala úžasné věci. Někdy mi volala, a bylo to dost často, uprostřed noci, když už jsem spal a znovu brzy ráno, když jsem ještě dospával, aby se ujistila že jsem na ni nezapomněl, abych ji každopádně reservoval druh kamenů, z kterých si včera vybírala. Byla mi noční můrou, zlým snem, ale pro její přívětivost jsem ji nemohl ani neměl to srdce odbýt. I když jsem se snažil do jejích kombinačních schopnosti vcítit, její metodu, její kritéria, její kód jsem nepochopil. Byla to pokaždé hromádka kamenů, které měly sice společnou barvu, ač trochu jiný tvar, možná jinou intenzitu vibrace, ale to v jejím případě, jak mi řekla, nehrálo roli, ale nic společného, že by mohly splňovat její nároky, její představu, jak by ta jejich vzájemná harmonie měla vypadat. Pro ni však bylo nemyslitelné tento svůj každodenní boj vzdát, protože jak uvedla "Bylo by proti řádu věcí, tu úlohu, kterou si zadala, nevyřešit".

Ta její touha po harmonii bylo její poslání, neboť cítila, že je třeba změnit tento svět, obrátit jej na cestu se které sešel, vrátit jej do ráje, který opustil. A asi proto, bezradná a zoufalá, viděla jakosi naději i v malých bezvýznamných činech, v malých věcech, jako byla ta hromádka pestrých oblázků, které se snažila za každou cenu seskupit a sladit.

.