Jeffersův dům - Konečné znění 27

"Mám báječnou mámu, která mne bezvýhradně miluje, zatímco já ji bezmezně využívám." Ten vzkaz jsem mu vlepil nad postel, když spal a čekal jsem, až konečně vstane, jako každý den, dlouho po poledni. Vstal, lístek zmizel a nereagoval, jak jsem mohl tušit. Nechtěl rozvířit vodu. Jeho pochlebování matce, jeho trpělivé diskuse, které s ní vedl, i jeho závislost na ni, kterou si v sobě pěstoval, měla jediný praktický účel - žít v pohodě příživnickým životem na náš účet. Ta nezdravá závislost byla ostatně oboustranná. Matka ho držela doma zase proto, že v něm viděla kumpána na té své "duchovní" cestě. A on, pokud to jen šlo, protahoval studia a věnoval se svým zájmům. Nemohl jsem se na to dívat, ale kdykoli jsem se ozval a řekl ženě, že mu dělá služku, slyšel jsem od ní pokaždé stejnou odpověď. "Já to pro svého syna dělám ráda a do toho ti nic není!" Syn moc dobře věděl, že se ho matka pokaždé zastane a že se jen kvůli němu zase pohádáme a že se nakonec jednou naše manželství rozpadne. A to byl nejspíš jeho cíl. Cíl nás rozdělit. Věděl a pracoval na tom. Nevypsaný boj kdo s koho. Chtěl ji jen pro sebe a bylo mu jasné, že jednou, až mi dojde trpělivost, tak to vzdám.

Žárlivost mu neříkala zhola nic. Žárlivé muže považoval za slabochy. Žárlivost chápal jako druh sobectví při nedostatku sebevědomí, kdy takový člověk chce sám všechno vlastnit, nechce se dělit a má panický strach, že ho o to někdo připraví. V té věci si byl sebou jistý. Jeho žena ho navíc slepě milovala, nechtěla vidět jeho přehmaty a chyby, bez sebezapření mu dokázala pokaždé odpustit, tak ani neměl co řešit. Ale netrvalo dlouho a prohlédla a začala si stavět hlavu. Pak z překvapením viděl, že prohrává svou hru, která už nejde vrátit zpět. Zjistila totiž, že může stejně říkat ne, jako říkala ano a jeho žárlivost začala nabírat rychlých obrátek. Nebyl už jejím bohem, byl jen tuctovým chlapem, který ji denně leze na nervy a kterého může, kdykoli se jí zachce, vyhnat od stolu, z postele, z domu.

.