Jeffersův dům - Konečné znění 19

Jeho otec byl bezelstný, nejbezelstnější člověk, jakého kdy znal. Nikdy nepoznal co se kolem něj děje a nechal se kdekým ovládat a zneužívat. V mnoha věcech se choval jako dítě a věřil lidem. Vlastně měl rád klid a pro svůj klid bych ochoten všechno obětovat. Ten klid, kterého si tak vážil a mnoho ho neměl, hlavně pro knihy, do kterých se rád zavrtal a četl je i několikrát. Rád se k nim vracel a skutečně je celé od samého začátku až do konce, jakoby poprvé, přečetl. Nejspíš mu nezáleželo o čem se v knize píše, ale jak. Vypadalo to tak, že ačkoliv nenapsal v životě jedinou knihu, byl rozený spisovatel. Tahle jeho nevinná záliba se mu ale už několikrát vymstila.

Jeho matka, naproti tomu, si dovedla s knihami poradit rychle. Obvykle přečetla několik stránek v úvodu, několik uprostřed, pak závěr a byla v obraze. Na zdlouhavé příběhy neměla v úmyslu ztrácet čas. A měla vlastně i pravdu, s čímž někdy souhlasili i otec, protože dobře věděl, že je spousta knih, kde se jen přemílá a nemá to hlavu ani patu. "Někteří lidé prostě rádi píší, ale nemají o čem, nic je nebolí, nic je nežene něco sdělit, co je trápí a co jim nedává spát. Proto zkrátka píší a to je taky vše. Takové knihy bych taky raději četl na přeskáčku."

Jeho matka nerada ztrácela čas, protože byla extrovertní a potřebovala se pořád něčím užitečným, co je vidět, neustále zaměstnávat, zatímco jeho otec si ho rád dopřál. Tím se od sebe lišili. Byl to čas, hlavně čas to byl, který patřil k nejzásadnějším problémům, který je vnitřně dělil a od sebe vzdaloval.

Nemůže zapomenout na jedno sobotní odpoledne, a ač to zní neuvěřitelně, to se skutečně stalo. Otec odmítl asistovat při jejím obvyklém týdením úklidu. Nejdřív v bytě všechno zpřevracela a pak to skládala zpátky. To se celá rodina, pokud to jen šlo, z domu postupně vytrácela a jen otec, který měl právě rozečtenou knihu, toho dne zůstal. Její pomsta nechala na sebe dlouho čekat. V neděli, v jeho nepřítomnosti pak vyházela všechny jeho knihy z okna. Tak žalostný pohled na dvoře člověk často nevidí. Na zeleném trávníku, bylo jaro a sluníčko svítilo, krásné nedělní dopoledne, ležely stovky knih jak padlí ptáci. Rozevřené, otočené nahoru hřbetem, jiné otevřené lícem a větřík v nich listoval. To byla pro otce snad největší rána v životě, když to pak viděl. A k tomu pak její volání z balkonu "Ty knihy do bytu víc nechci!" když je za pomoci sousedů sbíral. Nakonec se přeci jen uklidnila, nejspíš ta celá akce ji zvedla náladu, a svolila, aby si je zase domů vzal.

.