Jeffersův dům - Konečné znění 29

V galanterii, kam právě vkročil, vybírá mladá matka pro své batole ležící v kočárku vlnu. Drží dvě klubka v ruce a ptá se toho miminka očima ať jí dá znamení jakou barvu má pro něj vybrat.

Zůstává nad nimi bezděčně stát, je to něžné a zároveň krásné, ty dva, v jejich komunikaci beze slov, pozorovat. Žena vycítí jeho pohled, s úsměvem letmo k němu vzhlédne a její pohled je jako malé přátelské pohlazení. Je mu jako kdyby byl přistižen při něčem co vypadá jako svatokrádež. Může si člověk podílet na nějakém štěstí tak bezostyšně a bez ptaní, kdykoli se mu jen zachce? Bbrát a nedávat za to nic? Ale přece jim něco daroval, pozornost a mladé matce úsměv.

Jednoho jarního odpoledne jsem šel spolu se ženou do města, protože měla v úmyslu si koupit nové šaty. Kdykoli se potěšila svými nákupy, byla s ní alespoň lepší řeč. Zůstal jsem stát venku před výkladní skříní, byla až do obchodu prosklená, takže jsem mohl zůstat na čerstvém vzduchu a z dlouhé chvíle ji pozorovat. Stála tam mezi ženami a byla jako ostatní ve svém živlu a jak divá rámusila s ramínky, když hledala barvu, vzor a svoje číslo. Tak tohle je moje žena, říkal jsem si, to je žena, kterou jsem kdysi tak miloval? A proč vlastně? Vypadá stejně jako ty ostatní, žádný rozdíl. Najednou jsem ji viděl normálníma očima, jako ženy, které bez povšimnutí míjím na ulici.

.