Když člověk nepromluví...

... tak toho někdy i lituje.

Já vlastně ani nemám čeho litovat, jak se v závěru přesvědčíte. Je to trochu téma naruby, ale přimělo mne k tomu, abych se rozpomenul, co se mi včera večer stalo, když jsem se vracel od Marušky. Vlastně nic zvláštního. Jel jsem metrem a na smíchovském nádraží jsem přesedl do autobusu 169. Autobus jsem dobíhal a jediné volné místo bylo naproti jedné ženě kolem čtyřiceti let. A co udělá chlap jako já když má proti sobě ženu... prohlídne si ji. Seděla jako sfinga, hleděla upřeně do před sebe skrze mne do neznáma a připadala mi, že je na celý svět tak nějak nasraná. Stažené rty, oči přivřené, kolena těsně k sobě (kostkovanou sukni těsně nad kolena), zahleděná do sebe."Byla bys docela hezká ženská," říkal jsem si, "jen kdyby ses trochu usmála, nebo aspoň tak nějak pozivně naladila." Ale nic mi stejně nebránilo, takový už jsem já, abych si ji víc neprohlížel dál. Šedá bundička, na klině kabelku a taška s nějakým malým nákupem. A na prstech žádný snubní prsten, nýbrž jen tenký stříbrný a malým kamínkem. I ty ruce měla pevně sevřené jako v křeči.

Nechci říct, že bych se jí nějak líbil, takovej frajer zase nejsem, ale každopádně po takových deseti minutách si všimla, že se na ni dívám a zdálo se, že zneklidněla. A proč si to myslím? Když jsem z ní uhnul pohledem směrem do autobusu, všiml jsem si, že si mne koutkem očí prohlíží... a jakmile jsem na ni znovu pohlédl, hned uhnula očima. Takhle jsme komunikovali dalších pět deset minut a kupodivu její obličej se k mému překvapení najedou proměnil. Už neměla takový nasupený výraz a připadlo mi, že vidím takový malý pokus o úsměv. Uvolnila se, kolena už nedržela tak při sobě, dokonce si dovoluji tvrdit, že si je docela nestoudně... jak to jen říct... roztáhla a už to byla docela jiná žena, než ta, která přede mnou seděla, když jsem nastoupil. Pokud žena vycítí, že je předmětem mužova zájmu, podvědomě se najednou chová docela jinak a ani si to třeba neuvědomuje. Je to jen moje iluze?

"Jestli vystoupíš se mnou," řekl jsem si v duchu, "tak tě oslovím." Svádět ji jsem opravdu neměl v úmyslu, aby byl jsem prostě zvědavý, jestli ta žena opravdu žije sama a jak se cítí. Třeba by se mi i ráda svěřila. Nebyla by první ani poslední. Ale nebudu vás napínat. Na mé zastávce se k vystupování neměla a tak jsem tedy vystoupil sám. "Jedu od Marušky a přece nebudu zachraňovat každou ženu, která se zrovna moc dobře necítí a třeba ani nežije sama, jen její muž ji leze doma na nervy."

Takže to je vážení všechno.

.