Kreperat

Želvy sloní, nebo-li obří, které můžete vidět v pražské zoologické zahradě, jsem onehdy zastil při obědě. . . . . . . Některé fotky, hlavně ty zoomen, nejsou moc kvalitní, protože to sklo, přes které jsem fotil, bylo párou částečně zamlžené. Dvě suchozemské, i když o něco menší, jsem i měl. Samici jsme pojmenovali Bibi, Bibinka a protože se nám zdálo, že je jí smutno, koupili jsme jí Bibánka. A ti se k sobě opravdu měli a dalo by se tomu říct i láska, protože Bibák Bibinku nenechal chvíli na pokoji. Když jsme se chystali emigrovat, věnovali jsme je mé mamince a ta je dokonce i chodila do přírody venčit. Není pravda, že se s nimi člověk nemůže pomazlit, milují podrbání pod krkem a náramně si to užívají a taky nejsou hloupé. Pokaždé i čekali u dveří, když měla maminka přijít z práce a radostně jí vítali. Byli to zkrátka její mazlíčci, nenechala na ně dopustit a samozřejmě jim taky ráda dávala papat, jak vidíte nahoře na fotkách. .

- Tyhle dvě fotky jsou pod vodou. Fotky by mohly být lepší, ale jsou zase přes upatlané sklo. .

A není je to jen v dnešní době. Tak je tomu již od druhé poloviny devatenáctého století. Člověk se zaměřil na techniku aby si její pomocí ulehčil život, bádal a přicházel na rozličné vynálezy, ale po duchovní stránce zakrněl a je dnes, bez nadsázky, na úrovni opice. A to raději tu ani nechtějme řešit naši stránku etickou a mravní. Polovina světa žije v přebytku a ta druhá o hladu. Je to sice známá věc, každý to víme, ale nikdo si s tím hlavu neláme a hledí jen na svůj žaludek. A pokud je Čech a zdraží mu maso, pivo, nebo cigarety, ještě si stěžuje. Takže si ukážeme ty opičky. Ty žíjí taky tak. Jen když mají plný žaludek, jsou spokojené a cítí se dobře. . . . Tahle makak se sice moc netváří, asi se nudí, ale budiž. .

... není nám nejbližší tvor, ve smyslu lidskosti. Je to kůň. . Jeho noblesa a ušlechtilost mnohému člověku schází. Snad víte koho mám na mysli. Nebyl sice koni dopřán dar řeči, ale často je lepší, když člověk tu hubu neotevře a nemluví. .

Tahle nevěsta se zdá být nedočkavá, už aby byla pod čepcem... ... ta labuť taky nedočkavě natahuje krk... ... ale zato tento žebrák má času dost... ... a tihle lidé ani neví, jak naložit s časem. .

Místní dívky člověk pozná na první pohled. Mají silná lýtka a často i velké zadnice. Buď je to dědičné, místní rasou, ale spíše geografickou stavbou ostrova. Narodily se tu a taky po celý život žijí. Tady vlastně člověk nic jiného nedělá, než chodí z údolí do kopce a z kopce do údolí. Proto ta jejich krásně vypacovaná lýtka. Takže to byl jeden můj postřeh z jakéhosi ostrava, který jsem kdysi navštívil. Objevil jsem to včera v jedom starém zápisníku a tak si říkám, že se často vypravíme na daleké cesty do cizích krajin jen proto, abychom si odtamtud odnesli takové zážitky. :D Tak abyste tu neměli článek zase bez fotky, jedna doprovodná, i když je jen z pražské zoologické zahrady. Máme dnes ale krásně. :) .

Proč goirila postrádá inteligenci člověka a proč se chová jako zvíře (i když člověk se taky často chová jako zvíře), tohle dobře vysvětlije Rudolf Steiner. "Já", ono božství, které z náš dělá lidi, do nich nevstoupilo jen proto, že mu neposkytly dostatečný čas, aby se na to vývojem dostatečně připravily, na rozdíl od člověka, který si rád počkal. Tento jeho názor ani neodporuje Darwinovi, jak je vidět. To zvíře jsme skutečně kdysi byli a taky v mnohým z nás to zvíře stále přetrvává a čas od času i ukáže rohy. Ale právě proto si važme toho, že Bůh zrovna nás tím jástvím obdaroval a nesnažme se chovat jako ta zvířata. Mějme tedy stále na paměti, že božský princip je v nás, v našem nitru, a můžeme ho skutečně při kontemplaci, sostředěném ponoření, cítit v sobě a proto ho nehledejme někde na "nebesích" jak si stále někdo představuje. Je sice pravdou, že gorila postrádá naši inteligenci (i když by se i o tom dalo diskutovat), ale každopádně její mateřský pud a láska bývá...