Kreperat

Když se rozhodnu zůstat celý celý den doma (na rozdíl od dnů, kdy prodávám a jsem mezi lidmi) padnou na mne bezútěšné pocity. Mám tu sice hromadu dosud nepřečtených knih, CD a DVD a samozřejmě i internet, ale že nemám možnost na někoho promuvit (jen na sebe... někdy skutečně i trpím samomluvou) náladu mi to rozhodně nepřidá. Podobně na mne i včera v Gelsenkirchenu působila ulice, která vede tureckou čtvrtí. Opuštěné domy, zavřené obchody, podezřele postavající lidé (z nich mám někdy i obavy, že přijdu o foťák) a samozřejmě i dvory. . . . . . . Jediný obchod, který je tam otevřený. S tureckými svatebními šaty. . Fotky jsou opravdu jen z jedné ulice a takových je tu celá čtvrť. .

Ta problémy se štíhlou línií nemá. . Včera v turecké čtvrti v Gelsenkirchenu. .

V práci jsem neposlouchal šéfovou a za trest jsem musel spolu s ostatními kolegy jíst chlebovou polévku, kterou nám sama ukuchtila. Museli jsme ji sníst celou, jinak by nás čekal ještě větší trest. Zajímavé na tom snu bylo, že jsem šéfovou neměl a ani jsem nikdy jako řadovej zaměstnanec nepracoval. Vždy jen na vlastní noze, když nepočítám v Čechách svoji práci architekta, kde každý byl vlastním pánem. Probudil jsem se z toho snu s bolestmi hlavy a ty mi vydržely až do večera, protože jsem pravděpodobně dostal během dne i sluneční úpal. Zjistil jsem totiž, že kromě píchlé gumy u kola to odnesl i plášť, a tak mi nic lepšího nenapadlo, než jít pěšky hledat v pravé poledne do Gelsenkirchenu obchod. Když tak nad tím snem teď uvažuji, tu polévku jsem si ve skutečnosti i zasloužil, protože jsem někoho, neřeknu koho, dost pozlobil. Tehle muž je věčně nalitej a taky zlobí všechny holky. .

Srilankinka u mne kupovala kameny. .

Není sice technicky dokonalá, protože je na dálku zoomem... .

Možná si někdo z vám pomyslí, proč jsem článek zřadil do TT, ale kdo mne tady trochu zná, dobře ví, jaký jsem zapřísáhlý nepřítel mobilu. O tom by mohla Bohunka, nebo Klárka, nebo jiné holky, dlouho vyprávět. Často jsem kvůli tomu, že nemám mobil, prošvihl s nimi rande. Zkrátka a dobře, mobil bylo moje zakázané ovoce, které jsem teď porušil a na vině je "Eva", která se ve skutečnosti jmenuje Mara. Jo, svedla mne. Svedla mne už jen svým jmenem Mara... žena, která se zjevuje jako přízrak jednomu muži v epické básni od Jefferse... a nakonec je mu natolik osudná, že ho dožene až k sebevraždě. Jeho básně prostě miluji, ale jen doufám, že mne tahle Mara k sebevraždě nedožene. Totiž nemá internet abychom si domluvit schůzky, takže jediná možnost byl mobil, s kterým mne hned ochotně naučila zacházet a vložila svoje telefonní číslo. Přestože má dva diplomy je bez práce, navíc rozvedená bez závazků, takže má času tolik, že by ho mohla rozdávat... stejně tak i já příští týden neprodává...

... rajče. Všichni malují, nebo mluví o normálním jablku, ale bylo to rajské. :D .