Kreperat

... se mi hned tak nepoštěstí. Takhle se mi to opravdu nikdy nestalo, přestože ženy líbám rád, ale pokud je vidím poprvé, je to jen na tvář, nebo nanejvýš jen takový přátelský polibek na koutek jejich úst, když se nestrefím. Například včera jsem políbil jednu dívku na tvář, když jsme se představovali. Potkali jsme se, když jsem byl tentokrát sám na procházce v Dalajském údolí, které je v Praze a dali jsme se do hovoru. Colleen je Američanka, podle jména asi původem Irka, a studuje tu politologii. Šli jsme spolu velký kus cesty, protože bydlí v Jinonicích, což je trochu odlehlá pražská čtvrť a tak jsem ji vyprovázel domů. Jak můžete vidět na fotkách, je to rozesmátá holka a dokonce se myslím proč asi, bylo to mojí česko-německou-angličtinou. Každopádně jsme se oba zasmáli a bylo to hezké završení dne. Ale to jsem zase odbočil. Takže tady tu rozesmátou Colleen máte. Ale teď k věci, k té docela cizí ženě, kterou jsem políbil přímo na ústa. Zahlédl jsem ji večer, když jsem vystoupil z metr...

V těch Vojanových sadech jsem opravdu jako doma, takže leckterou knihomolku potkám i tam. . Ale nemusí to být jen knihomolka, seznámil jsem se tam i s Maruškou, která zase ráda maluje. To je jiná Maruška, ne ta moje. Je vdova a tak se dala na malování a je vidět, že ji to těší. Naposledy jsem se tam seznámil s Evou, fotografkou. Má svůj vlastní blog a najedete tam krásné fotky, když kliknete na www.exploranza.cz. Budou se vám jistě líbit. Takže tak je to s těmi ženami ve Vojanových sadech, ale nejen tam... ... a třeba například i u Vltavy. Jen stačí je oslovit. Jistě jsou všechny knihomolky, ale kdyby četly zalezlé doma, nikdy bych se s nima nepotkal. .

Fotografie jsou z Vojanových sadů, jsem tam téměř denně, protože je považuji za nejhezčí místo v Praze. Na to dítě byl hezký pohled, jak do košíčku sbírá ty okvětní plátky magnolie a tak jsem si to pro vás nenechal ujít. . . . . . Hezké Velikonoce vám všem přeji. .

... jak mi napsala v komentáři k předešlému článku, takže tu máte jaké byly před sto lety i ty české Němky. Jistě víte, že žiji druhou nohozu v Německu, takže to docela na ty Němky i sedí, že kypí zdravím. Samozřejmě, kdo vás ten předešlý článek o Češkách před sto lety neviděl, může si ho přečíst i komentovat. Venku je nevlídno a prší, takže snad máte na to knihomolky i čas. .

Ve skutečnosti jsem taky knihomol. Běhal jsem od dětství po antikvariátech a plnil byt k prsknutí poklady, které mne i inspirovaly v psaní. Taky jsem toužil být jako vy jednou spisovatel. Jedna z těch knih, která mi tady v Praze zůstaly, je od Jaroslava Vlacha z roku 1913, kde pojednává o ženách jako Čechoslovankách a pár odstavců z ní budou jistě i pro vás zajímavé, jak se ty ženy za ten čas docela hodně změnily, i když v mnohém zůstaly i stejné. Můžete se tu s nimi porovnat. Jak vidět, i tehdy byly čiperné Pražačky proslulé svojí krásou a jejich poprsí taky nemělo vady na kráse... ... a pěkná stehna obdivovaná cizinci. Jen ta vznětlivost a lehká mysl jim bohužel zůstala. S tou jejich zbožností je to sice horší, ale aspoň pilně čtou a chtějí se taky proslavit psaním jako paní Víková-Kunětická. A tady se můžete i obrazně porovnat. Takové upřímné oči měly ty Češky, co říkáte? .

. . . . . . . . . . . Hezké Velikonoce a myslete na to, že zítra je půst. .

To, že kniha dokáže vyléčit, beru sice z rezervou, ale přesto mi již pár lidí několikrát vážně tvrdilo, že se díky ní vyléčili ze svých neduhů už jen tím, že na ni položili svoji ruku. Ty knihy, které jsem napsal, jsou o kamenech a podle tvrzení těch lidí je prý vyléčily právě ty kameny, které jsou v ní vyobrazeny (takže si je ani nemusí kupovat) a jiní mne zase ubezpečovali, že je to mým textem. Jedna žena dokonce má moji knihu na nočním stolu a před spaním si z ní čte jako z pohádek nebo z bible. Dobře pak usne a ráno se probudí bez bolestí jako rybička. Možná si ji vkládá i pod polštář pod hlavu. Je taky známo, že někteří studenti to dělají s učebnicí a učební látky se jim pak přes noc snadněji dostanou do hlavy. Každopádně já v její posteli nebyl, abych věděl, co tam s ní, jaké neplechy, provádí. Ale když jí ta moje kniha pomáhá, víra je mocná čarodějka, proč ne? Rozpomněl jsem se na to všechno jen proto, protože mi před chvílí v komentáři k předchozímu článku napsala Audrey, že zn...