Kreperat

... takže si mohu občas od stolu odejít a něco zařídit. Prodává pak místo mne, jak vidíte dole. Jsem rád, že mi pomáhá, i když není dohromady co, když nikdo nekupuje, ale aspoň se s ním nenudím. Ale často mi i leze na nervy jak pořád mluví o tom jakej má hlad a jak si dá zase vepřové, které kupuje na trhu od nějakého Poláka... a jak po něm slintá. Myslí si, že mne tím snad na maso naláká, ale docílí tím jedině opak. Znechutí mne tím, jen když si to jeho tučné maso představím. Podle něho jen jedině maso zvedne člověku náladu. Prase je taky rádo, když má plnej žlab. V neděli má konzert a tak musím, jinak bych ho urazil a odepřel by mi prý i přátelství. :D .

V pozadí dílo. které vypadá jako navlečené fíky... ... ale myslím, že to mělo znázorňovat nějakou vegetaci. To potom ale odtud zmizelo. Je to moc hodná holka i když bohužel nevěřící, jak prohlásila. Snad v životě někoho potká, který jí tu víru dá. .

... protože na blog tento týden opravdu nemám čas. Nejenže prodávám od rána do večera, ale navíc ten internet mám tady tak proklatě pomalej, signál mi pořád vypadává, že ztratím trpělivost ty fotky nahrávat. Takže Suzanne a její dílo nespíš uvidíte až o víkendu, pokud vás to ještě bude zajímat. Lidé tady jsou jako mátohy, plouží se po ulici a dohromady ani nic nekupují. A to je začátek měsíce. Je s podivem, jak jsou skoro všichni v Německu bez vkusu a špatně a ledabyle oblečení. Možná je to právě tím prostředím, že mi tady leze všechno na nervy. Zlatá Praha, ale musím to tady ještě vydržet, protože mám termíny u zubaře a dvouroční kontrolu auta před sebou. A nějaké prachy na zimu musím vydělat. Rikky oběd. Mohlo by se to u Rikke brát jako umělecký artefakt, ale je to k jídlu. Jediné, co mne tu při prodávání ještě drží jsou rozverný holky, který mne občas příjdou úsměvem oblažit. Přesto mám stále pocit, že to horší mám ještě před sebou . .

... a večer jsem zaneprázdněn... ... takže jen fotka se Suzanne a mojí rukou. :D .

.... které zakončila LIVE-PERFORMANCÍ nejdřív pro mne pak i pro starostu města Gelsenkirchen, vytvořila ještě pár kreseb a artefaktů jako například hřebík ve zdi s červenou stužkou. Ta kresba na dveřích, která mi připomíná mého oblíbeného Pollocka, má znamenat hemžení lidí na ulici. V pozadí je moje žluté kolo, které mnozí znáte. . A tady je ten hřebík o kterém byla mezi námi menší diskuze co znamená. Ten hřebík tam už byl a Suzanne k němu jen přivázala tu červenou stužku a zeptala se co v tom vidím já. Podle mne by to mohla být připomínka člověka "já jsem tu byl a můžeme se tu zase třeba někdy potkat", nebo vzpomínánka "tady jsem tě poprvé potkal", zatímco pro Suzanne to bylo pro jen prozaické znamení, kde je zakopaný poklad. Já jsem co se týče žen, jejich romantismus, prostě beznadějný idealista. Ty stužky, většinou na stromech, vídám často. Naposledy v bochumském parku. A nakonec ještě jednou moje nejoblíbenější fotka se Suzanne. .

. Nejsou sice tak docela červené. Tady je jedna ještě než jsem ji ochutnal. .

Nakonec si Suzanne zvolila docela aktuální téma LEBEN ZU ESSEN ZU LEBEN, což se dá i přeložit jako Žít pro jídlo, jíst pro život, nebo ještě lépe, jak zní titul článku Život prožrat, nebo stravovat se pro život? Podle statistiky 2/3 lidí v Německu je obézních, jen by žrali a v Čechách to asi není jiné, neřkuli na Moravě. V tom jsme si byli se Suzanne oba zajedno a stačí se podívat kolem koleme sebe. Jak sám vím, například jen příbuzný Marušky, kterého nechci ani jmenovat, ten by jen žral, nejraději maso, prožral by nos mezi očima a leze nám tím už oběma na nervy. Tihle lidé jsou jako prasata, nic jiného nemají v hlavě. Takže tohle si v úvodu Suzanne napsala na sklo. . . Lidé skutečně zapomněli, že jídlo je pro nás organismus aby fungoval a nemá být smyslem našeho života. Jak se s tím tématem umělecky Suzanne vypořádala uvidíte příště. A jak jste vy na tom s jídlem? .